|
City zens
Město.
Žijeme jeho každodenní babylon, nebo jen občas nahlédneme jako zdvořilí návštěvníci v přezůvkách do jeho ulic?
Jsme pohlceni jeho nenasytným tělem, nebo s požitkem vychutnáváme lahůdky, které nám nabízí?
Jsme včely v úle, nebo jsme... sami?
Mnozí z nás o něm přemýšlíme. Ti, kteří to dovedou, o něm vyprávějí - třeba tak jako Citizen, autor následujících básní.
Do jeho města se vracíme odněkud, kde nám snad bylo lépe. Ale zpátky musíme, a tak se s městem snažíme naučit žít.
Sešit psaný při návratu do Prahy
1.
svírali srdce v igelitovém pytli
ždímali z něj
co to dalo
vítr si pohrával se zmuchlaným tramvajovým
lístkem
uvnitř plastikového kelímku
spatřil jsem nebe
a
ani jednu tvář
kvůli které by stálo putovat v čase
a poslouchal jsem tě město
pod nohama
poslouchal
učil se ze splihlých ubrusů,
hladil kavárenské židle:
v rohu kavárny obratné ruce
ze rtů louhovaly
slaďoučkou mrtvou
pusinku
Tohle město umí být velmi chladné a tmavé. Není divu, že v něm hledáme dotyk blízkosti - a trpíme neustálým strachem z její ztráty...
Odchod na půlnoční směny
zimní noc
vyměním sníh za okamžik
na tvém krku
osvětlená hrůza
do střev až na konci světa
dere se
koleje vyhlazené na sněžném svetru
přemýšlím zda růžová klesne pod bod mrazu
cigareta tisíc let nenarozená v očích
můj domov
Někdy se zdá, že jsme našli, a město je pak náhle žhavé a smyslné. Přesto se však kdesi na pozadí stále vynořují pocity odcizení, bolesti a beznaděje - protože toto město má své zlomyslné bohy trpělivě čekající na oběti, které jim musíme znovu a znovu přinášet.
 Každý okamžik je cestou do neznáma
ve žluté škole letního žáru
tvůj úsměv
tvé nohy koryto žhavého vosku
vždycky budu suť která jak kapka krve
žhne na sedřené kůži zadku
mohu tě líbat jazykem
líbat prostor kolem úst
malý zlověstný a mlčenlivý bůh městského kamene
zatím spí
pak křičí nad tvou nahou nádherou
jsme odsouzeni ke zvuku
čekáš až promluví přítel zahrad k hliněným panenkám
každý okamžik je cestou do neznáma
noc protnou hlasy na motocyklu
tvůj bezramenný křik
vedle mě
Zdá se, že v tomhle městě má každé místo či situace svého zvláštního bůžka, který jako by byl určitým totemem, jakýmsi mlčenlivým, nepochopitelným a možná trochu zlomyslným vládcem onoho místa.
...
Noc
hrne ven z hrdla
netopýra.
Blanité křídlo jí je
jediným jazykem.
A nemám ponětí o poloze těla.
A smolný bůh vpisuje do mozku
snovým pahýlem.
Hlava mi klesne k výloze.
Dnes budu spát na peřině
ze skla.
Vyhasne všechno
co patří bílé lebce dne.
Jen někdy, když se necháme inspirovat vzpomínkami, zdá se nám na chvíli, že město ukazuje přívětivější tvář. Jenže poodhrneme-li závoj nostalgie, znovu se pod ním objeví cosi znepokojivého... Žeby existovaly pouze prokleté sezóny?
 Sezóna (variace na Emila Boka č. 2)
Přijdou-li příliš brzy teplé dny,
hned písek na schodech k budově lycea
drolí se a vítr ho roznáší do prosluněného odpoledne.
Kráčíš způsobně s taškou na zádech a míjíš starší spolužačky,
které se v houští nedaleko nádraží obracejí na břicho,
aby mohly být milovány.
Je to malátná, prokletá sezóna.
Usínáš na gauči, přichází nepokojné sny.
A teď vzhůru do hypermarketu za nákupy! Ale tam vás bude muset vzít jiný autor...
Použité ilustrace: Lumig | 
