... a ona si čte
Za okny
jako monzunový liják
prší tma
v tříčtvrťovém taktu

Pod kopyty hromů
noty jí splétají vlasy
v klikatou dálnici vzpomínek

Vteřiny po zdi
tančí jazz
Sem a tam
Odnikud nikam
A zase zpátky

Do popelníku odklepává
ze zbytku hořícího života
trochu té roky zakouřené mizérie
(kde hořím i já)

Je pátek večer
a na chodníku rozkvétají
pouliční lampy

Odnikud k ní
zmítám se v plamenech
A přece nikdy nedosáhnu
na její stud

Je pátek večer
pomalu dohasínám
v tabákovém snění

... a ona si čte



V noci - Lucianna

Už dnes v noci cítím kouzlo zítřejšího dne
mé touhy hříchem lásky zcela posedlé
Se sluncem zmizely všechny slzy
tma světu zakryla jeho kazy
Vzduchem se nese vůně vína
se mnou tu zůstala jen má vina
Vryla se do srdce ostrým hrotem
tvář se ti zaleskla lásky potem
Stéká ti po tváři - jsou to snad slzy?
v nebeské bělobě polštářů mizí
Proč myslet na ráno, teprv je noc
chci tě jen pro sebe - je to snad moc?
Šeptej mi v černé tmě, co by sis přál
zapomeň, cos jí kdy nasliboval
Už dnes v noci cítím sílu této chvíle
Už dnes v noci jsme si bližší než kdy dříve

Z LETENSKÝCH ATELIERŮ - Veronika

Vrtkavost poznání
roztočí ruletu -
na koho padne asi
černá štěstěna.
Sevřít tak inspiraci!
Polknout dech
změkčilých okamžiků,
křivky a náhledy.
Tít prsty do živého,
ostřím rozřezat,
tisknout až do
bezvědomí
tvarů.

A dívka v ložnici sochaře
zkameněla.



Teď když - Anglij

Teď když

Teď, když ..
mraky se nebem ženou
poháněny silou vyhaslých očí
v krvi se každé ránou koupou

Teď, když..
listí stromů tiše šumí
do prázdna těla
a samoty duše

Teď, když
ptáci ztichli v očekávání noci
možná navždy
tichem si rty uzamknu

Teď, když
zastavil se někde čas
pohnout nemůžu ani dnem
ani snem mlhavým a chladným

Teď, když
psi rvou se o stejnou kost
nechutně oslintanou
a páchnoucí

Teď, když
vítr vlasy pohazuje sem a tam
mám chuť na to
abych zjistil co se stane teď, když…

.....dotknu se prsty povrchu tvého těla....

Zašel jsem na skládku odložených věcí,
tak nějak jsem cítil, že tu nebudu sám.

Probírám se tou veteší,
co nikdo nemá rád,
co nikomu nepatří,
až jsem našel kytaru.

Chybělo jí pár strun…

Sednul jsem na židli, měla tři nohy.
Kytara už dávno neladila.
Já vyladit ji neumím.
Nemám hudební sluch,
a tak mi pár falešných akordů nevadí.

Hraju a zpívám jarní blues…

Blues plných laviček,
co ještě nedávno byly prázdný.

Blues slunce, který se vrátilo
a přineslo teplo a jaro
nejenom do našich srdcí.

Blues opuštěné kočky, co před chvílí
támhle na tom děravým slamníku
porodila sedm koťátek.

Blues nedopsané básně,
co ji opilý básník vprostřed věty
zapomněl.

Blues zbytečný krabice bez víka,
v níž párek holubů vyvedl svý mladý.

Blues usušené růže,
co byla z lásky darovaná
a ještě s větší láskou usušená,
aby připomínala pomíjivost chvíle.

Blues toulavýho psa bez obojku,
co dosud chodil jenom na vodítku
a teď je volný a teď je sám…

Blues prasklý láhve, co se v ní kdosi
snažil loď ze sirek postavit,
a pak jí dal jméno: „Titanic“.

Blues potulnýho trubadúra bez obecenstva,
co v láhvi alkoholu utopil svý hity.

Blues probouzející se louky,
co na podzim z ní trávu vypálili,
a přesto teď na jaře chce kvést.

Blues bláhového vědce,
co pro přílišnou snahu stvořit homunkula
zapomněl, že nejlépe je člověka hledat v člověku.

Blues smutnýho kluka, co zůstal sám
na jedný z těch plných laviček,
a tak si ode mne půjčil tu kytaru,
aby písní svý srdce potěšil.

Blues ubrečený holky,
co ještě včera pro něj byla cizí
a dneska mu pomáhá tu píseň hrát.

Blues té kytary co mi už nevrátili,
vždyť přinesla jim štěstí,
a tak není tak úplně zbytečná,
a tak sem vlastně nepatří…

Po městě vyvěsil jsem plakáty.
Pořádám totiž:
Benefici opuštěných věcí.
Sakra lidi je jaro,
tak kdy jindy chcete mít k sobě blíž?
Přijďte, probereme se touhle veteší,
třeba ji budete mít rádi,
třeba budete mít rádi
i jedno zbytečný
srdce básníkovo…