Když velryby zpívají - HACKMAN

Jednoho odpoledne, s očima otevřenýma na oceán, jsi klidně odešel. Nemohl jsem být s tebou. Ale tenkrát jsem tě cítíl a slzy mi tekly na ruce, až z toho musely psát. Já vím Pierre, nebyly to slzy smutku, co slza to kousek štěstí, které jsme spolu prožili. Vždycky jsi mi říkal, že plujeme nad světem, kde keporkaci zpívají a dokud budou zpívat, budeme tady i my. A říkal jsi, že to musíme každému vyprávět, aby alespoň o tom věděli. Je to jako by jsi zasadil strom v poušti a čekal až vyroste les. Čekání bez konce. Ale čím víc nás to bude vědět, tím déle na této planetě budeme jako lidé. Byl jsi krásný člověk a mám tě ve svém srdci tolik, že nevím jestli tam zbude ještě nějaké místo. Slibil jsem si tenkrát, můj Pierre, že tě rozešlu v řádcích po celé planetě, aby všichni věděli, že ještě máme šanci žít jako lidé na této zemi. Je hodně lidi, kteří mezi těmi řádky, slyší tlukot tvého srdce. Je nás stále víc Pierre, je nás stále víc a naše víra se prodírá do našich slov. A oni nám k tomu zatím ještě zpívají.

Plujeme nad světem, kde velryby zpívají a když budeme mít to štěstí, že je uslyšíme, zapomeneme na svět, který nás odkojil, dal nám jméno a to všechno zbytečné. Nebude jiného světa. V našich duších už nám nezbude místo a ani v našich srdcích ne. Srdce se nám zachvěje jako voda a moře prosytí naši duši takovou láskou, která z vás vyplaví všechnu špínu. To už nebude záliv, co uvidíte, ale milostná postel, kde roztoužení keporkaci očekávají ve zpěvu své dny. Kam až je vyzpívaná jejich prosba? Do kolika oceánů pronikl jejich hlas? Tiše křižují záliv a smutek z nich pláče jako šedivé provazce deště nad hladinou. Modré hlubiny jim zatím chladí rozpálená, oblá těla. Ocasem ve tvaru měsíce se stále obracejí k oceánu a znovu a znovu vypouští sebe sama v jediném zvuku. A nesou se v tom jedinečném tónu nad černými propastmi, míjí podzemní hory, pouště, brodí se podmořskými řekami. Stále dál a dál, třeba na pokraj pekla. Hledající ve své samotě a toužící v bezbřehých oceánských krajinách. Zpívají.

Záliv je zaplaven dešti. Sedíme s Pierrem před kamenným domkem jeho starého kamaráda. Pozorujeme racky jak si čistí peří. Pokuřujeme cigáro a je nám zima. Ale dovnitř se nám nechce. Co bychom tam dělali. Čekáme na výstřel, jediný výstřel z kterého nemáme strach. Jediný výstřel který toužíme slyšet. Čekáme na výstřel v zálivu, na signál počátku znovuzrození. Očima už týden pročesáváme hladinu a dalekohled je teď potřebnější víc jako jídlo a spánek. Ještě nikdy jsem nebyl tak nedočkavý. Hledíme na hladinu Pacifiku a víme, že tam dole jsou. Nedočkaví, rozechvělí. Stejně jako my. Den za dnem, noc za nocí.

Když jsme před měsícem připluli sem na pobřeží, žilo celé městečko soudem. Jeden dvacetiletý kluk potopil v přístavu několik rybářských lodí. Teď se měl zodpovídat z toho co udělal. Myslím, že rozsudek byl dávno napsán. Byla to fraška. A mnoho lidí o ničem nemluvilo. Kolik z nich, ale vědělo, jak tenhle kluk, už řadu let chodil pár desítek kilometrů na sever, aby rok co rok tam čekal na svoje velryby. Musel je šíleně milovat, když se rozhodl potopit lodě, aby nemohly vyplout nikdy na jejich lov. Kolik lidí vidělo jeho slzy a úsměv, když byl ve svém zálivu? Tohle nám vyprávěl jeho starý otec a jen bezmocně zatínal mořem seschlé ruce. Bily se v něm dvě pravdy. Nesouhlasil s tím, co jeho kluk udělal, ale o to víc v sobě ukrýval zlost vůči lidem, kteří vyvolali tohle bezmocné násilí. Pro svého syna, ale nemohl udělat nic. Bylo proti němu celé město. Odsoudili ho na pět let, stejně jako potopil lodí.

A zatím v rybářských ročenkách vycházejí čísla a data a hodnocení. Kdo je lepší? Japonci, Rusové nebo ti spasitelé ze severní Ameriky. Tisknou se na papír, který končí v koších a všechno se opakuje. Jen lidí, kteří mají paměť, přibývá. Na jiný papír se hromadí podpisy a ti, které lidé volí, aby měli tu moc, něco dělat, už musí něco dělat. Nikdo si nemůže zahrávat s lidskou pravdou. Ani ti největší cynici. Je jedno z jakého důvodu ve skutečnosti pak činí. Důležité je, aby keporkaci mohli zpívat a lidé se mohli dívat, jak vypadá skutečná touha.
Za celý týden jsem ještě nikdy nevyběhl tak rychle na skalnatý ostroh. Když jsem doběhl, Pierre už tam stál. Zdálky jsem viděl, jak rozhazuje rukama. A pak jsem to uslyšel i já. Prááásk! A zase. Prááásk! "Připluly! Ony k nim skutečně připluly!" řval do větru jako pominutý. Pak jsme tam stáli a nezadržitelný pocit štěstí se dral odněkud zevnitř a chtěl ven. Lilo jako s konve, nebe plakalo a déšť nám tekl po tvářích jako slzy a keporkaci tančili, až to vypadalo, že jich tam je aspoň tisíc. Vyjížděli z hlubin jako by chtěli doskočit do samotného nebe. A pak, se spokojenou odevzdaností padali zpět do svého ticha, mezi ty, na které čekali tak dlouho. Ukazovali jim svou sílu, svou velikost, svou radost. Vlnili se na hladině, že i vlny jim záviděly. Ocasy práskali do vody a pak je hrdě vystrkovali na celý svět, než se pomalu ponořili pod rozbouřené vody. Jednou, dvakrát, stokrát, aby nakonec, rožhaveni žádostí se milovali s takovou odevzdaností, že moře v té chvíli oněmělo.

Okamžiky - Emilio

Seděl nad listem čistého papíru a zvenčí pozoroval sám sebe. Psal o sobě a přitom zvědavě četl, co sám napsal. Pozoroval bubliny slov, jak vyletují hnané dechem jeho myšlenek, jak se zhmotňují a nabývají tvarů. V duchu se usmál. Proč jen si lidé myslí, že slova jsou nehmotná, že nemají svou energii ani váhu. Nejsou přece o nic méne hmotné než myšlenky.
Tak seděl a psal a vnímal tok myšlenek, vnímal vlnění jednotlivých slov a žasl sám nad svou vlastní opovážlivostí. Protože ať napíše cokoliv, nebude to přibližně totéž, co dávno před ním napsal někdo jiný a mnohem lépe? Jaký pak bude mít smysl psát ta slova? A kam se svým vnitřním zrakem obrátí dříve. Do minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti? Stvoří si svůj vlastní svět, vylíčí jej barvitě až k samým hranicím skutečnosti a bude jen sledovat jak žije a dýchá svým vlastním životem, jak se v ději vynořují a zase zapadají jednotlivé postavy; bude žít s každou z nich, dýchat její vzduch a pozorovat ten svět jejíma očima? Ta představa ho na chvíli naplnila uspokojením. Věděl jen, že chce tvořit. Jen nevěděl odkud začít. Z té původní představy světa přeplněného slovy, která už dávno řekli jiní, se mu v mysli začala vynořovat představa mnohem děsivější. Představa veliké prázdnoty, která čeká na své naplnění slovy a ději, které ještě nikdo nevyslovil a nepopsal. Celý svůj dosavadní život se cítil být pozorovatelem. Každý okamžik svého života ukládal ukládal do své paměti; každý obraz, zvuk, pocit. To všechno teď na něj čekalo v utajených komnatách jeho podvědomí až to najde a utká z těch střípků obraz neskutečné skutečnosti. A tak pátral v těch obrazech a čekal, až se začnou slévat jeden souvislý proud, jako řeka zrozená z tisíců potůčků.
Zavřel oči. Viděl snově bílé zámecké komnaty. Dveře se pomalu a bezhlučně otevírají a jimi prochází Ona. Snad je to sama jeho múza, jak prochází pomalu jako sen, dívá se na něj, usmívá se na něj a beze slova prochází s tím úsměvem kolem něj. Ten úsměv se mu vpaluje až někam za oči. Samotnou svou přítomností otevírá jedny dveře za druhými, dveře jež vedou do dávno zapomenutých komnat a jejichž klíče byly už dávno ztraceny.
Otevřel oči. Pořád cíti na svých očích ten okouzlující úsměv. Vybavuje si tu štíhlou a jemnou ručku a touží se jí dotknout. Chce se vrátit zpět.
Zavře oči. Cítí jak ho zimou zebou nohy. Je sychravé ráno a při zemi se válí chuchvalce mlhy nad jinovatkou pokrytou trávou. S každým dechem stoupá od jeho úst obláček páry, jako by ho každým dechem opouštěla jeho duše. Kousek opodál stojí pod stromy krytý kočár s párem koní. Co chvíli neklidně zafrkají a kopyty se marně pokoušejí hrábnout do promrzlé půdy, vypouštěje z nozder páru. Kdesi z kraje lesa ho ještě na chvíli z proudu jeho myšlenek vyruší volání bažanta. Pak vše zase utichne a on se ponoří opět do svých myšlenek. Znovu a znovu si klade tutéž otázku. Jak jen to mohla dopustit? Proč? Marně hledal odpověď. Pozvedl opět svůj zrak. Kousek stranou stojí nějací mužové v teplých dlouhých pláštích a v cylindrech a tváří se nesmírně vážně a obřadně. Kdesi nad ním se ze stromu ozvalo chrčivé zakrákání následované šuměním odlétajících křídel. Vnímal jak s každým jeho dechem proniká mrazivý vzduch hlouběji a hlouběji, ař k samotné podstatě jeho existence a snažil se netřást se zimou. Nebo strachem? Ne, strach to nebyl; stačilo jen když si opět vybavil ten úsměv, co se tak hluboko vpálil do jeho duše a cítil se zase uvnitř dokonale vyrovnaný. Pohlédl před sebe. Třicet kroků od něj stál muž. Ten muž pomalu zvedal ruku s nataženou pistolí ruce. Udělal totéž. Zvedl ruku i když věděl, že asi nevystřelí. Tleskot křídel ještě ještě dozníval ozvěnou a k jeho nohám se tiše sneslo černé pírko. Zazněl výstřel. Zíral na to malé černé pírko a naslouchal tomu pronikavému hvizdu, který zněl jako brnknutí na strunu nataženou až k prasknutí. Pak pírko náhle zbělalo a celý svět s ním.
Otevřel oči. Zíral na bílé listy papíru, jak se před ním pozvolna naplňují. Pozoroval svou ruku jak tančí po čistém listu papíru. Zamyšleně sfouknul z listu papíru černé pírko, které sem nejspíš odkudsi závál vítr otevřeným oknem.
Pomalu opět zavřel oči. Chvíli neviděl nic. Teprve po chvíli začal rozeznávat jednotlivé zářící tečky na tmavomodrém pozadí. Tiše se mihotaly, jak k nim stoupal vzhůru horký dech Země. Ležel na zádech v trávě a zíral s úžasem vzhůru. Potom začal rozeznávat i jemný mlhavý pás, tahnoucí se nad ním přes oblohu. Cítil vůně květin ukrytých v trávě okolo něj. Vybavil si ještě zpěv ptáků, který už utichl před chvílí a který teď nahradilo občasné zavrzání cvrčka. Potom rozeznal v té pestré škále vůní tu jednu, kterou si nemohl splést s žádnou jinou. Byla to její vůně. Uslyšel její tichý konejšivý hlas jak mu cosi milého šeptá do ucha. Pohladila ho jemně konečky prstů po tváři. Jako by se mu tím v mysli vybavila nějaká dávná bolestivá vzpomínka. Trhl sebou a prudce se posadil. V jeho uších jako by doznívala ozvěna neexistujícího výstřelu, zvuku praskající struny která už nevydržela více. Uslyšel znovu zacvrkání kdesi v trávě a tiché pípnutí za sna nějakého ptáka ve větvích stromu. Uvolnil se.Dávná rána o které nevěděl se zacelila. Opět si po mnoha letech naplno uvědomil že žije. Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Jemně se k sobě přitulili a letmo, jakoby jen náhodou se políbili. Pak ještě jednou, už ne letmo a zcela určitě ne náhodou. Cítil jak se jejich horké rty dotýkají, jak ta horkost z nich proudí do jejich těl, jak jejich těla tím žárem ztrácejí pevné obrysy až začnou navzájem splývat, jak zvědavě v pohledu očí toho druhého, objevují jeho i sebe sama, celý jejich soukromý vesmír.
Otevřel oči. Pozoroval opět tu ruku. Svou ruku, která vykroužila na papíru ta jemná ústa v úsměvu nastavená k polibku. Chtěl ji zastavit, vrátit se v čase znovu k těm krásným krásným okamžikům, kdy naplno cítil že skutečně žije. Ale ruka psala dál.
Zavřel tedy znovu oči.
Seděl v pohodlném anatomicky tvarovaném křesle a hleděl do dálky. Kdesi nad sebou tušil průhledné křivky kopule, která oddělovala jeho a několik dalších desítek lidí od mrazivého nebytí, od bezhlesého výkřiku smrti. V jeho očích se svým načervenalým odstínem odrážela okolní pustá krajina, ozdobená jen úlomky skal a pouštním pískem ošlehanými balvany. Po očích mu tiše stákaly slzy. Slzy štěstí. Očima se znovu vpíjel do té tváře, která stejně jako on, ale kdesi daleko, hodně daleko, plakala a ty slzy štěstí jí stékaly po tváři, ozářené fialovým odstínem oblohy nad její hlavou. Věděli že zanedlouho budou zase spolu. Ne odděleni chladnou plochou obrazovky, ale dotýkaje se svýma rukama budou zase cítit dech toho druhého, zase budou spolu prožívat všechny okamžiky minulosti i budoucnosti. Poslal jí ještě z dlaně polibek na rouzloučenou a pak obrazovka zase ztmavla.
Otevřel oči.
Jiná místa. Jiné okamžiky v proudu času. Vždy jiné podoby tváří. A přece znovu a znovu tolik podobných příběhů, počínajících kdesi v šerém dávnověku lidské existence a mizících někde v nedohledné dáli času. A tak se usmál a jeho ruka odložila pero.
Otevřel oči …

Drzoun - KSTK

      Chvíli po probuzení mu trvalo, než si vlastně uvědomil, co vše se přihodilo. Jeho vzpomínky zahalila hustá a temná mlha zapomnění. Pouze občas, tu a tam, probleskla skrz tuto téměř neproniknutelnou bariéru nevědomosti pouze skromná myšlenka nutící obeznámit se s věcmi doby minulé. A tak až postupně se upamatoval na hrozivou nehodu, která se přihodila, na to, že byl spolu se svým přítelem, kterého nyní nikde kolem nevidí, na to, že byl snad někam odvezen - a tam "někde" se právě nachází. Že se mu nejspíše právě nyní, jako hostovi ze vzdálené země, dostane té cti, seznámit se s krásami a výhodami afrického zdravotnictví. Tato jeho vlastní vize ho téměř rozesmála - krásami a výhodami. Výhodami... Snad pouze v tom, že se zde velice šetří léky a dalšími prostředky... Skromná a chudá země, skromné a chudé léčitelství. Ale jeho se to jistě nijak nedotkne, bude jistě již brzy odvezen někam jinam. Ostatně, ani ta nepříliš pečlivě obvázaná rána na levé ruce, a snad i na boku, nebude jistě až tak závažná. Avšak již brzy ho do značné míry vyvedl z pracně získávaného klidu jiný objev - že se nemůže vůbec pohnout. Pouze mírně zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem. To další jako by mu nyní nepatřilo. Takže páteř? To už by bylo mnohem, mnohem vážnější! Zase si hlavu položil na polštář, chvilku ještě přemýšlel na vším možným, pak pomalu usnul.

      Pozvolna otevřel oči a chvíli hleděl na bílý, špinavý strop nad svou hlavou. Zaslechl nějaký vzdálený hluk, a proto se mírně, pokud to jen šlo, nadzvedl. Tak, aby jeho oči měly možnost sledovat jakýkoliv pohyb kolem dveří. Ty se po nějaké době pootevřely a on mohl spatřit jakousi velmi tmavou tvář, která dokonale splývala nejen s potemnělou místností, ve které se nacházel pouze a pouze sám, ale především pak se zcela temnou chodbou. Snad se zde šetřilo i na osvětlení. Tvář opět zmizela, dvě lesklá svítící očka s ní, a opět tu byl jen sám. Nikde nikdo. Pomalu se rozhlédl kolem a začal si teprve nyní trochu více uvědomovat svou situaci - rozpoznávat místo, kde leží. To nebyla snad ani nějaká řádná budova nemocnice či nějakého jiného zdravotnického zařízení. Pouze jen nějaká rozlehlejší chatrč. Tragické místo... Musí se příště zeptat, kde se to vlastně nachází, co mu je, co se stalo s jeho přítelem... musí být zkrátka příště, při další návštěvě, mnohem více pohotovější!

      Po dalším nepříliš posilujícím spánku si uvědomil, že ani neví, jak dlouho zde leží. Dokonce nedokáže ani určit, kolik času uběhlo od té doby, co se zde poprvé probudil. Hodiny zde nikde nebyly, z téměř neustálého příšeří také nešlo odhadnout, zda je ráno, poledne, odpoledne, snad jen večer byl ještě více temnější... ale jak dlouho zde dokáže spát? Třeba zaspí i několik dní... Možná se mu dokonce vše, co nyní zažívá, zdá. Možná pouze spí, nebo vždy ztratí vědomí, aniž si to uvědomí. Co jídlo a pití... a ty další věci. Nevzpomíná si na nic! Ale to by přece nemohl, alespoň bez vody, tak dlouho vydržet! Nemohlo tedy uplynout až tolik času!

      Zaslechl nějaký podivně jednotvárný bzukot - moucha. Byla to nějaká moucha, která se dostala skrz napolo zabedněná okna do místnosti. Poletovala hnedle doleva, hned zase doprava, pomalu a pozvolna se blížila až k němu. Usedla na jeho deku a tiše přelezla směrem k jeho dlani. Ucítil šimrání chlupatých nožiček na své kůži a odporem se zatřásl, odehnat ji však nedokázal. Pak moucha rychle odlétla. Nevěděl proč, až si náhle všiml, že u jeho postele stojí jakýsi velmi vysoký muž v tmavém obleku. Byl celý černý nejen v oblečení, ale i tvář měl tolik, tolik tmavou. Podával mu cosi... byla to miska s vodou. Hltavě začal pít, aniž by se ohlížel na cokoliv. Pak mu ruka vložila do úst něco, co bylo pravděpodobně určeno k jídlu. Než podivné sousto dojedl, byl muž opět pryč... Zase nic nezjistil.

      Uplynul opět nějaký čas, jehož velikost nedokázal určit. Za tu dobu zde byl podivný muž asi ještě dvakrát, jednou třesoucím hlasem položil alespoň krátkou otázku, ale muž mu pravděpodobně ani nerozuměl. Bylo to dosti tragické. Byl nakonec rád za trochu jídla a vody...

      Cítil všude podivný zápach. Bylo těžké určit, odkud pochází. Ovšem zápach byl pravděpodobně oním základním důvodem, proč zde moucha stále setrvávala. Poletovala bezcílně po místnosti, nakonec však vždy skončila u něho. Jednou mu usedla dokonce na tvář; ucítil množství malých, chlupatých nožiček na líci, pak dále na nosu. Fuuuj. Skoro se mu zvedl žaludek. Hlavou hýbat přece jenom mohl, proto se trochu otřásl a moucha odlétla, avšak ne daleko. Usedla mu přesně na obvaz, který měl jenom ledabyle omotaný kolem zraněné ruky. Jak si uvědomil, i obvaz byl nějaký tmavší, navíc ho podivně začínal škrtit.

      Moucha nemilosrdně slézala po spletenci tkaniny až na holou kůži, opět ji ucítil (nejen jak leze, ale dokonce jak svým nenechavým sosákem se seznamuje s okolím, ochutnává části jeho těla). Již věděl, že mu zalezla přímo na zraněná místa, že se vyvaluje, rochní v jeho ráně! Že ochutnává jeho krev a snad (pokud by mohla) by začala žrát jeho maso!

      Zvednout ruku, zahnat dotěrného tvora nedokázal. Bylo to nad jeho síly... Doslova s hrůzou nyní zjistil, že onen strašlivý zápach vychází od něj. Odkudsi... Snad z jeho ruky, možná i z dalších části těla. Byl to neidentifikovatelný puch... zkázy, rozkladu, možná že i něčeho dalšího...

      Moucha lezla a lezla, sála a lezla... Představoval si její ohyzdný sosák, lesklý a vlhký, jak se dotýká krve, jak jej noří do krvavých míst... Prapodivné brnění pocítil v konečcích prstů, později v celé ruce... Chtělo se mu křičet, ale nedokázal to - snad již ani nemohl.

      Za pár dní zemřel. Jeho tělo, oblečení, doklady - vše bylo spáleno. Místnost se vyprázdnila, něco se poklidilo. Pouze much přibylo...

Smolař - Bangabasawa

Vůbec nezáleží na tom, jestli mi uvěříte. Abych pravdu řekl, já sám tomu nevěřím dodnes. Často však na onu příhodu vzpomínám a její význam je pro mne velký. Proto jsem se rozhodl, že vám o ní povyprávím. I kdyby vše byla jen pouhá fantazie a sen, tak mu vděčím za svůj život, který se stal jiným. Do oné noci jsem žil v přesvědčení, že je mi neustále ubližováno a že si zasloužím mnohem více než mám. Záviděl jsem jiným lidem jejich úspěch, peníze…a ženy. Měl jsem pocit, že jsem si v loterii života vytáhl to nejhorší místo a k tomu jsem dostal vše co k nejhoršímu místu na světě patří. Ve své práci obchodního cestujícího jsem nenacházel ani špetku smyslu a tudíž ani radosti. Nebyl jsem schopen změnit zaměstnání a neustále jsem proklínal vše co mi mou neschopnost připomínalo. Peněz jsem měl také poskromnu a jakoby pro zlost jsem vše hned utratil a žil v dluzích. Dával jsem zodpovědnost za svůj osud společnosti, ve které jsem musel žít. Lidé brzy poznali mou nevraživost vůči světu i vůči nim. Nedokázal jsem se chovat ke svému okolí se zájmem a úctou…jako bych snad ani nežil? A kdo by kupoval od mrtvoly… . Ženil jsem se velmi brzo. Zamilovala se do mne starší dcera mého souseda. Byla to stará panna, která nejspíše kvůli svému zanedbanému vzhledu neupoutala žádného nápadníka. Byla o sedm let starší než já. Dnes když na to vzpomínám, tak si uvědomuji, že jsem znal ženy, které mnohem více vyhovovaly mým představám o své budoucí ženě. Nedokázal jsem s nimi však mluvit a ony mne měly za podivína. Několikrát jsem s ní v zahradě našeho domu promlouval o neúspěších, které by jistě vydaly na obsáhlý na román. S jakousi rozkoší jsem rozebíral každý můj krach. O tom jsem věru vyprávět uměl, to mi věřte! Má slova a nekonečné nářky v ní vyvolaly soucit. Cítila se mnou, protože neúspěchů prožila také nemálo, i když o nich nemluvila. Mnohem více v ní však mé řeči probudily pocity stárnoucí ženy. Najednou ucítila potřebu obejmout toho strádajícího muže a vynahradit mu alespoň část z toho po čem touží. Toto přesvědčení jí dodalo natolik odvahy, že přesto, že nikam nevycházela, doprovodila mne několikráte do kina. Jednoho večera jsem se vracel ve zuboženém stavu domů. Přede dveřmi mého bytu čekala ona. Ve své rozjařené náladě (alkohol byl tehdy jediným účinným lékem na mé deprese) jsem jí pozval k sobě do bytu. Co se tam tehdy odehrálo si nepamatuji a neptal jsem se na to své ženy dodnes. Do měsíce mi po oné noci oznámila, že je v jiném stavu. Vzali jsme se a 15 let jsme spolu. Měl jsem prostě smůlu. Ona mne miluje a já se to do dnešních dnů nenaučil. Při pohledu na ni se cítím potrestaný, ale zvykl jsem si. V tichosti snáší mé bouře zloby a já tomu nerozumím. Možná ani nechci. Od těch dob se vlastně nezměnilo, až do chvíle o které vám budu vyprávět, v mém životě vůbec nic. Byl jsem stejný smolař, peníze jsem neměl a své manželství jsem považoval za omyl.

Oné podzimní noci jsem se vracel z flámu z večírku. Mí známí mne měli spíše za šaška než za přítele. V opilosti jsem zapomínal na svou hrdost snad i proto, že jsem potřeboval zapomenout na celý svůj zatracený život. Návraty z takových flámů byly pro mne utrpením, protože mi vše, čím jsem se ztrapnil, kroužilo hlavou jako dravec na obloze. Jak je smutné vzpomínat na ty časy. Ta noc byla krásná i přes chlad, který dával tušit blížící se zimu.Lehký opar se vznášel mezi stromy v parku a halil jejich zvlhlé kmeny. Pěšina, kterou jsem se vracel domů byla matně osvětlena skomírajícím světlem pouličních lamp. Jako bych tudy šel dnes poprvé. Opět jsem se užíral vzpomínkou na hurónský smích mých přátel, kteří byli u vytržení z mého napodobování vedoucího naší kanceláře. Tyto kousky jsem si, po pár skleničkách vína, nedokázal odpustit. Byla v nich jakási zlost na lidi, které jsem předváděl. Ta zlost mi dodávala fantazii a neuvěřitelnou touhu danou osobu co nejvíce zesměšnit. Hnusil jsem se sám sobě. Proud myšlenek pojednou přerušilo volání lidské potřeby, jak už to bývá po takových flámech. Stále zamyšlen jsem se odebral k nejbližšímu stromu a zeširoka rozkročen jsem začal močit. Pozoroval jsem pramínky přeměněných pozdních drinků a opět mne zachvátil pocit bezmoci. Lítost přemáhala mé údy a počala se měnit ve zlost na tyto lidské potřeby, které tolik plýtvají lidským potěšením a rozkoší. "Nespravedlnost, to je nespravedlnost….!", vykřikl jsem, "…člověk musí těžce pracovat, snášet ponížení, aby si za takto vydělané peníze mohl koupil trochu radosti a ta se potom beze zbytku vsákne do země!" domočil jsem a poodešel od stromu několik kroků. Posadil jsem se do trávy a hleděl tupě před sebe. V tom se ozval dutý hlas přímo přede mnou. Byl silný a velmi mě polekal. "Co tady hulákáš! Jako bych neměl dost lidského povyku přes den! Ani v noci se nedočkám klidu?! Táhni domů a obtěžuj si tam! Tohle je moje místo a chci tady mít klid!". Po těchto slovech jsem už stál na nohou a s bázní jsem hleděl před sebe. Prohledával jsem pohledem své okolí, ale v husté tmě jsem nezahlédl nic. Nic zvláštního. Má opilost rázem zmizela a já jsem začal opatrně prohledávat okolí toho stromu od kterého přicházely ta silná slova. "Říkal jsem zmiz! Pomočil jsi mé tělo, je mi zima a ještě bych se měl dívat na tak odpornou bytost, která tady šmejdí jako nejhladovější zvěř??!", zahřměl opět dutý hlas, tentokráte mnohem silněji. "Dělejte si legraci z jiných, já trpím na světě už dost" zvolal jsem směrem ke stromu. Nechtělo se mi už dál pátrat po původu toho hlasu, protože mi bylo líto, že i takhle pozdě v noci v prázdném parku jsem terčem posměchu. Chvíli bylo ticho. "Cože, ty mne slyšíš?" s údivem se zeptal dutý hlas, "Jsi první, kdo mne slyší mluvit. Stojím tady už stovky let. A tak jako tobě, nadávám občas všem lidem pro jejich tupost. Nikdy mne nikdo neslyšel. Můžu použít tu nejhrubější nadávku, kterými se tak rádi častujete, přesto mne nikdo nevnímá.". "Nemám na tvé žerty čas! Dobrou noc!" rozloučil jsem se a vykročil zpět ke stezce. "Počkej! Není to tak, jak si myslíš. Když se mnou vydržíš, možná mi uvěříš.", prosebně promluvil strom. "A o čem bys mne chtěl přesvědčovat?" pousmál jsem se a nepřestal jsem pokračovat v chůzi. V duchu jsem se smál pošetilosti toho neškodného blázna, který tady v noci straší kolemjdoucí. "Pojď blíž, něco ti ukážu!" zavolal za mnou znovu strom. Ve kmeni toho stromu lehce zapraskalo. Dutý hlas mne vybídl: "Dotkni se mého kmenu." Podivnost jeho přání a jakási naléhavá síla v hlase mne ovládly. Vrátil jsem se zpět, zvedl jsem ruku a přiložil dlaň na rozpraskanou borku. Rychle jsem ucukl a tvář mi opanoval údiv. Kůra toho stromu byla teplá jako bych se dotýkal nahého lidského těla. "Zkus uvěřit tomu, že mluví k tobě strom. Strom, kterého by sis nevšiml, kdyby se ti nechtělo močit. Já nerozumím tomu co se děje, stejně jako ty, proto se mne neptej na vysvětlení. Ještě nikdy jsem se necítil jako dnes…". Stál jsem s otevřenými ústy a hleděl jsem na něj. To co mne napadalo nestojí ani za řeč, protože takový myšlenkový zmatek nelze ani popsat. "Proč chceš abych zůstal?". "Jsi člověk a já strom. Nyní spolu hovoříme, není to pádný důvod?"odpověděl. Jelikož jsem nevěděl jistě s kým opravdu mluvím, nechtěl jsem skrýt nejistotu a nasadil jsem sebevědomý tón hlasu: "A o čem si tak může strom povídat s člověkem? Vždyť ty nemůžeš rozumět lidským starostem stejně jako já nemohu rozumět tvým." "Nemáš pravdu…", přerušil mne, "…jsi stejný zahleděnec do sebe jako ostatní lidé. Proč nechceš poslouchat někoho, kdo nemá s lidskými starostmi nic společného. Jsi blázen, když si myslíš, že si vystačíš se svou moudrostí sám!" "No jistě, na tvou moudrost jsem celý svůj život čekal! Každý mi v životě radil, jak se mám chovat a co mám dělat. A dnes? Co z toho mám? Nejsem nic, nemám nic a to nic je všude kolem mne!", začínal jsem se dopalovat nad drzostí toho "kohosi". Přišel jsem blíž a opět jsem se letmo dotkl stromu, ve kterém, jak si dnes uvvědomuji, bylo té noci více života než ve mně. "To jste celí vy! Bojíte se čemukoliv věřit. Cožpak je málo důkazů o zázracích?" "Taky bys nevěřil, kdybys musel za svou víru trpět. Já si vždycky myslel, že budu mít vše, nač si vzpomenu, že mne čeká krásný život, o kterém tolik lidí mluví. Dnes jsem již svou víru ztratil. Věřím ve smrt, která skončí mé útrapy". Začínala mne pojímat lítost, protože jsem mluvil o tom, nač jsem dnes večer chtěl zapomenout, cítil jsem, že bych mu rád tady sdělil vše, co mne trápí, ať je to kdokoli. Bylo na světě jen málo lidí, kteří snášeli mé stížnosti. Všechny jsem obtěžoval. Teď se někdo na mé starosti ptá, někdo se o ně zajímá a dokonce se nebojí říct, co si myslí. "Jsi hloupější než jsem čekal. Chtěl jsi věřit věcem, které jsou ničím ve srovnání s tím, co máš, co je kolem tebe. Máš život, jsi zdráv a můžeš tady parkem chodit třeba denně a pozorovat jak se mění v jednotlivých ročních dobách.Vidět koloběh, který se nezastaví kvůli jednomu čí stovce hloupých lidských přání. Máš ženu?"zeptal se. "Ano, ale nemiluji ji, protože je ošklivá a vzal jsem si ji z donucení. Je ovšem pravda, že je asi jedinou osobou na světě, která miluje mne", sklopil jsem hlavu a zastyděl jsem se. Nevěděl jsem však jestli za svou ženu, nebo za to, že o ní takhle mluvím. "Jsi marnivý a spokojený nebudeš nikdy, pokud nebudeš vidět oběť jiných pro trochu tvého štěstí. Tvá žena den co den poslouchá tvé stesky a mlčí. Stará se o tebe jak může i z toho mála, co jí dáváš, vykouzlí poklad a její skromnost bys mohl vyvážit zlatem. Od ní se uč! Ona je ti příkladem, jak žít v tomto světě a být šťastným. Láska je chlebem duše, bez kterého nemůžeš žít. Podívej se na sebe a na svou ženu. Ona má na tváři stále lehký úsměv, protože je ráda, že jsi přišel domů. A přesto, že celý večer bručíš a nadáváš na to, že uběhl další den, který tě ani o krok neposunul ke tvým snům, ona je milá a udělá nač si vzpomeneš." Překvapilo mne, že vypráví o tolika detailech, které jsem si neuvědomoval ani já sám. Zeptal jsem se tedy: "Jak si tím vším můžeš být tak jistý?" "Pokud neříkám pravdu tak mne přeruš. Za tu dobu, co tady stojím, jsem pozoroval stovky lidských poah a osudů. Tvé ženě chybí muž a tvému synovi otec.Jsi sobecký a maříš tím osudy jiných." odpověděl mi a já věděl, že ho nemohu přerušit, protože co říkal, byla pravda. "Jak mohu být jiný, když dělám něco, co jsem v životě dělat nechtěl a žiji na místě, které od dětství nenávidím!", volal jsem na něho zoufale. "Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl být jinde než jsem. Rostu na jednom místě stovky let. Mnohokráte jsem od lidí slyšel vyprávění o vzdálených zemích, kde je stále teplo. Kde svítí slunce celý rok. Ani jediný den jsem však nezapochyboval o svém místě tady v parku. Přiznávám, že lidem někdy závidím jejich svobodu a volnost. Možnost vidět místa, která zůstanou pro mne navždy utajena. Užívej toho do sytosti, ale nikdy nespílej na svůj život, který je pro tebe darem. Je chrámem který spravuješ a pokud máš na jeho údržbu málo peněz, hleď aby stále vypadal důstojně. Mnoho lidí ho potom navštíví a mnoho z nich nalezne v tobě skrýš. Potom poznáš opravdovou radost". Jeho věty rozeznívaly každičký kout mého svědomí. Najednou jsem uviděl, že mám proč být šťastný. Hrozil jsem se nad sebou, když jsem si vzpomněl na svou ženu, které jsem dával najevo svůj odpor. Odpor k člověku, který mne miluje. Šlapal jsem do země jediný kvítek, který kvetl po mém boku. Neviděl jsem její lásku oblouzněn povídačkami o prchavé kráse. Vzpomněl jsem si na desítky lidí, které denně potkávám a na které syčím jako poraněná kočka. Vydlabávám pomalu dutinu do své duše, ve které nezbude nic, než ozvěna mých někdejších snů. Jednoduchost štěstí, o které tady strom s klidem v hlase rozmlouval, mne nadchla. Chtěl jsem najednou všem sloužit a věřím, že bych oné noci přijal i místo rohože.

Dlouho jsem si s ním povídal. Spíše jsem naslouchal, protože jsem poznal, že ve srovnání s ním, jsem chodil po světě se šátkem na očích a usedal pouze k tomu stolu, který voněl lahůdkami. Nechtělo se mi od stromu odejít, protože jsem se takto nenasmál a neplakal nikdy v životě. Byl jsem v ten okamžik v jiném světě, který jsem nikdy neznal. Vyprávěl mi o dávných časech. O problémech mladých šlechticů, kteří nedokázali žít v dostatku peněz, které křivily jejich ducha. O válkách, kdy člověk přilne k člověku a rozdělí je až smrt. O přátelství, které nezná lži a obětuje i to nejcennější za druhého. Ale taky o lidech jako jsem já. Kteří nevěří ničemu na světě a potloukají se od falešného bohatství k bídě. O bezohlednosti a sobectví, které lámaly jeho důstojnost a snižovaly ho k nadávkám. Vyprávěl mi o sebevraždách na větvích jeho koruny. Jak přes svůj odměřený vztah k lidem litoval každého života, který zanikl nadarmo. Pojednou mi bylo mnohem líp. Zapomněl jsem na těžkost dnešního večera a cítil jsem se mnohem volnější. Moc jsem se těšil domů. Rozloučil jsem se s ním a šel jsem tam, kam mne to poprvé v mém životě táhlo. Pořádně si ani nepamatuji cestu. Vím jen, že jsem spěchal. Doma jsem potichu vešel do pokoje a chvíli pozoroval svou spící ženu. Přišel jsem k ní blíž, sklonil jsem se a poprvé za celou dobu co jsme spolu, jsem ji upřímně políbil. Byl to zvláštní pocit. Její pleť hřála jako kůra toho stromu a voněla mýdlem. Nechápu, jak jsem mohl žít bez této vůně? Neprobudila se, jen cosi zamumlala ze spaní a otočila se na druhý bok. Nějaký čas jsem nad ní ještě stál. Dokonce jsem začínal pociťovat ke své ženě neskonalý vděk….a snad i lásku. Ráno jsem se probudil neobvykle brzy. Všichni ještě spali. Vzepřel jsem se na loktech a hleděl jsem do zdi. Nevěděl jsem zadali to vše nebyl jen sen. Nevěřil jsem tomu co se stalo, ale přesto jsem se to ráno cítil čistý. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposled nebál nového dne. Rychle jsem vstal a potichu, abych nikoho nevzbudil, jsem se vypravil do parku. Přišel jsem na místo včerejší události. Stál tam. Byl mohutný a jeho větve se dotýkaly země. Jeho kůra byla zbrázděna mnohými prasklinami. Koruna toho stromu byla rozlehlá a listy hrály barvami, které jsem dosud nikdy neviděl. V koruně stromů hejno ptáků vítalo vycházející slunce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem ho. Stál přede mnou nahý…