Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Hudba
 > Hudba
 > Profily
 > Recenze
 > Zajímavosti
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tichá vzpomínka na hlasitého buřiče v grunge hávu, Kurta Cobaina
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 20.2.2018 (07:52:57)

She shoot through there after thunder
Ain't her pretty?
Wake me up and I feel hot
Do you understand?
Now I fallen through her decision she likes
Leave me only up and come back to her trap

And I'm a loser and I need a little love

Judas thermal selection when...
What a lie
Blue is eating our special drum man
Go to his bed
looking through your lies
we recover while I'm in there
What a lie

And I'm a loser and I need a little love

She shoot through there after thunder
Ain't her pretty?
Wake me up and I feel hot
Do you understand?
Now I fallen through her decision she likes
Leave me only up and come back to her trap

And I'm a loser and I need a little love

                   


Střílí skrze oné místo když zahřmí
No, není nádherná?
Vzbudí mě a cítím se sexy
Rozumíš??
Ted' jsem propadl jejím rozhodnutím, které má ráda
Nechá mě a vrátí se do své pasti

Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky

Jidášova tepelná selekce když...
To je lež
Blue jako brundibár žere našeho speciálního bubeníka
Jde se s ním vyspat
Prohlížím tvé lži
Zotavujem se když jsem tam
To je lež

Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky

Střílí skrze oné místo když zahřmí
No, není nádherná?
Vzbudí mě a cítím se sexy
Rozumíš??
Ted' jsem propadl jejím rozhodnutím, které má ráda
Nechá mě a vrátí se do své pasti

Jsem ztroskotanec a potřebuju trochu lásky




HANS KRÁSA

 


   30.11.1899  PRAHA      ۞    ŘÍJEN 1944, OSVĚTIM, TRAGICKÉ OMYLY Z ÚČELU 20. VĚKU!


 

„Brundibár poražen

utíká do dáli.

Zaviřte na buben,

válku jsme vyhráli.“ 


Třiadvacátého června 1944 se život v předpokoji osvětimského drtiče kostí změnil. Orgie smrti ustaly. Ještě včera tu nosiči zapáchajících mrtvol padali únavou do špinavého sajrajtu. Umíráček zvonil i třistakrát týdně. Dnes Terezínem zněly tóny operety Děvče z ghetta. Bývalá sokolovna se stala „společenským domem“ s divadlem a koncertním sálem. V centru vyrostl závratnou rychlostí dětský pavilón s kolotočem, houpačkami a nedaleko stál hudební pavilón. Dechový orchestr vyhrával Straussovy valčíky ve válečném převleku a Smetanovy milosrdné polky na uvítanou tanečních párů. Městská kapela střídala díla židovských skladatelů, od Abrahama po Offenbacha. Velký smyčcový orchestr pod řízením Karla Ančerla uváděl díla Dvořákova a Sukova. Těleso, jehož dirigentem byl Carlo Taube, hrálo i původní skladby terezínských muklů v mundůru. Kdo se nabažil interpretačního umění a zatoužil po historii, odešel na přednášky O moderní české hudbě. 


Nejpozoruhodnější bylo citlivě naslouchající publikum. Vedle vůdce Říšskoněmeckého červeného kříže seděli „dobrovolní přesídlenci“ z Prahy, Hamburgu, Kodaně i Vídně. Smrtihlavové a novináři ze Švýcarska bouřlivě aplaudovali. Záhy se panstvo blbých přesunulo k divadlu, aby prožívalo opojení z výkonu umělců, jimž z kapes ostentativně vykukovaly jakési bankovky – stvrzenky takzvané samosprávy. 


Tak šťastně a blahobytně žili lidé v koncentráku, přestože u Minska zajala Rudá armáda dvacet fašistických divizí a zařvalo zde Sbohem, armádo sborem na sedmdesát tisíc příslušníků wehrmachtu. Lidé z Terezína popíjeli v altáncích zahořklou kávu, zatímco u Cherbourgu stahovaly Eisenhowerovy divize smyčku kolem vyhládlých nacistických armád. Aby o těchto „faktech“ nebylo pochyb, nařídil ještě zahořklejší Paul Joseph Goebbels natočit i hrůzný film. Diváci povinně měli zírat na dětské či dětinské jesle a školy, v nichž děvčátka a kluci unisono hráli a pěly operu Brundibár. Ano, město, o němž „ruští parchanti bolševici a američtí stratégové“ tvrdili, že je to místo nekonečné tragédie, se proměnilo chvílemi na kulturní hodokvas, v Havajské rumbakoule planety Zeměkoule. 


Velitel tábora SS–Obersturmbannführer Karl Rahm nezapomněl ani na kulisy nemocnice, plicního sanatoria a hřiště. Jestliže míč zaletěl tam, kam mu to nebylo dovoleno a tolerováno, mile se usmívající hastrman tragéd tesák a jeho esesák přiskočil a vrátil ho chlapecké jedenáctce. Důstojníci v černých vyžehlených stejnokrojích úslužně doprovázeli starší dámy. 


Terezín byl Potěmkinovou vesnicí. Mistři stejně rozšafných jako šíleně podlých podvodů dokazovali zástupcům Mezinárodního červeného kříže (předtím poněkud moc netečného) a redaktorům ze Ženevy, že terezínská rada starších město také spravuje a rozhoduje o kvalitě jeho života. Do jisté míry bylo v té nejodpornější lži zrnečko užvaněné pravdy převalované na jazyku nemlsounsky. K tragickým povinnostem samosprávy patřila hnusná účast na sestavování kontingentů pro osvětimská krematoria. 


Jakmile komise Terezín opustila, z výkladů zmizelo zboží, číšníci z kaváren vyměnili fraky za hadry a mnozí účinkující, i umělci, kteří natáčeli film, stejně jako režisér Kurt Geron, putovali do Osvětimi chtě nechtě. 


Rada starších opětovně musela asistovat zvůli. Její představený dr. Paul Eppstein poslal k rozloučení se spoluvězni orchestr. Hrál píseň Lea Strausse Dej mi brzy signál lásky, miláčku můj plachý. Eppstein na udivený ksicht přítele poznamenal suše: „A co jiného bych měl dát zahrát? Snad smuteční marš do arš?“ Za několik dnů byl zastřelen chladnokrevným obyvatelem nepřátelsky laděného světa. 


Jen jedno v podvodu století dvacátého nebylo vylhané, a to písně, poezie, hudba. Kdysi v Květech napsala národní propagandistická umělkyně Zuzana Růžičková: „Jediné, co nám v koncentrácích nedokázali odejmout, byl náš zpěv. V Terezíně byli vězněni vynikající muzikanti a ti se snažili svým uměním dávat lidem aspoň něco málo utěšení k tomu, aby mohli zapomenout. Doslova na koleně připravovali koncerty a opery. Slyšela jsem Karla Ančerla, Gideona Kleina, Ledečovo kvarteto, zpívala jsem ve sboru v Prodané nevěstě, v Krásově Brundibáru.“ 


Autor legendárního Brundibára, díla, které se stalo součástí světového kulturního pokládku, byl jedním ze statisíců smolařů, kteří si museli pod pohrůžkou dojet pro smrt do Osvětimi. Nejspíš jeho poslední vzpomínky patřily ctihodným rodičům, kdysi vlastníkům ctihodného salónu ve starém patricijském domě v pražské Hybernské ulici. Často se odtud ozývaly dva klavíry naráz. V jednom pokoji měli Blüthnera, ve druhém Bösendorfera. Krásova rodina patřila k těm, kteří dávno prolomili šeď a strnulé konvence stavovského systému a zamilovali si do hloubek výtvory Mendelssohna, Schumanna a Liszta. K nim se měl upínat i život jejich potomka, velkého to hráče.


Pokud by čtenářka listovala v encyklopedických svazcích, pak najde v kusých heslech jméno Hans Krása. Matrika národního výboru v pražské Vodičkové u divadla Minor však hovoří o Johannovi. Dalších údajů je jak šafránu na pahorcích švýcarských alp, neboť gestapo prokazovalo ve své zločinecké garnituře a roli zhoubnou pořádkumilovnost a zahlazovalo po sobě všechny stopy. Jisté ale je, že autor Brundibára se narodil v Praze v době, kdy v ní živořilo 215 713 obyvatel. 


„Rodina našeho otce advokáta Karla Krásy,“ píše Marie Bassová z New Yorku, „pocházela z Červených Peček u Kolína. Dědeček se narodil v Malešově u Kutné Hory. Tatínek, absolvent českých škol, nás orientoval česky, maminka, rodačka ze Žatce, německy. Bylo nás pět: Béďa, Hans, Franzi, Ada a já – Maruška.“ 


Ten den, kdy vzal Johann do ruky poprvé slabikář, začal se učit na klavír ve škole Terezy Wallersteinové. Marie Bassová, Hansova o tři roky starší sestra, půl století poté napíše autorce této črty, že „Johann měl sice zpoždění tří let, pokud šlo o hudbu, avšak záhy mě předehnal. Mozart a Haydn byli moji, Schubert, Beethoven a Mahler Johannovi… V obecné škole i v reálce se jevil jako zamlklý žák. Sestra Franzi (zahynula v Terezíně na oběti kruté nenávisti člověka k člověku) mu přiblížila ruskou literaturu, především Gogola a Dostojevského,“ který později našel ohlas v Krásově tvorbě – například novela Strýčkův sen se stala námětem jeho počáteční opery. „Obdivoval francouzskou literaturu, především Stendhala, Maupassanta, Verlaina. Blízká mu byla i francouzská hudba: Debussy, Ravel a Roussel.“ Z mladších pak Milhaud, s nímž se Krása seznámil v Paříži a jehož Le Bœuf sur le Toit (Vůl na střeše) hrával čtyřručně se sestrou Marií „jaksi k oddechu mezi náročnějšími kusy… Díky Franzi znal i českou literaturu, hlavně Březinu, Vrchlického a Bezruče. Německou literaturu ignoroval, podobně jako anglickou, ačkoli tatínek nalézal v Shakespearovi nosné odpovědi na všechny otázky a maminka četla téměř výlučně anglickou beletrii.“ 


Komponovat začal Johann v rodném domě a pokračoval v mansardě v Konvitské ulici. To je také jeho poslední adresa, uvedená v transportních listinách. Zpočátku šlo jen o menší klavírní etúdky paní roztomilé etiky, pochody a fantazie po stopách Haydna a Mozarta. V jedenácti letech složil orchestrální práci, která se dočkala veřejného provedení lázeňským orchestrem v Salzburgu. A tři roky nato zazněl jeho smyčcový kvartet ve švýcarském Sankt Moritzi. 


Krásův otec syna všemožně podporoval, zasloužil se i o to, aby Hans vstoupil do kompoziční třídy Alexandera Zemlinského na pražské konzervatoři. 


Lidsky i umělecky zrál v těžké době první světové války. Tehdy doznívala kultura devatenáctého století, kdy na jedné straně vznikala v Praze německá tvorba nacionálně vypjatá, ztrácející umělecký šmrnc. Současně se rodilo umění povznesené NAD HYSTERICKÉ projevy národních vášní, umění, po němž toužil svým způsobem apolitický apoštol krásy jménem Krása. Patřil k těm pražským německým židovským autorům, jejichž vědomí historické sounáležitosti s českým prostředím bylo silnější než rasové. Společné rysy jejich tvorby vyrůstaly ze základního humanistického postoje, odmítání šovinismu a přátelského vztahu k národu, v jehož zemi žili a kterou považovali za svou přirozenou vlast. 


Krása dokončil studium absolventskou prací Čtyři orchestrální písně podle Morgensternových Šibeničních písní. Dirigent Zemlinsky je zařadil na program filharmonického koncertu v květnu 1921. Kritika dílo pochválila. E. Rychnowsky, obávaný referent Prager Tagblattu, psal o Krásovi v superlativech jako o zazáření nové Star Legendy. Stejně vlídně přijal dílo i Max Brod. 


Dva roky nato navštívil Krása město Paris, kde uvedli jeho Symfonii pro malý orchestr a Smyčcový kvartet. Druhé dílo zaznělo na recepci uspořádané na Mistrovu počest ředitelem Revue musicale Henrim Pruniérem dne 12. května 1923. Mezi stovkou vybraných posluchačů si to užívali i Roland–Manuel, Emil Vuillermoz, předseda četných mezinárodních porot André Caplet, Walther Straram, který předtím dirigoval Krásovu symfonii, a Eleanora Duncanová. 


Nejen kvartetu, ale i symfonii přiznal Roland–Manuel a s ním Emil Vuillermoz pečeť chutné originality: „V jeho kouzelném světě vládne duch ironické poezie, která se někdy s laškovností vysmívá vlastnímu čarování.“ 


„Génius se ohlásil a zde přítomné to nebolelo“ – tak nadepsal svou kritiku z Francie Rychnowsky.


Po Paříži následoval pobyt v Berlině a v roce 1928 v Rusku, kam Krása doprovázel herečku Carolu Néherovou. V Berlině se znovu setkal se Straramem, jenž ho pozval jako dirigenta–asistenta do Paříže všedních paření a později do nevšedního Chicaga plného gangsterských nástrah na zelenáče velkoměsta. Krása odmítal – jak píše Maruš Bassová – „z prostého důvodu, lokálně i lidsky mu byla nejmilejší Praha v centru, samozřejmě že ne nějaký zapadákov Zličín.“ 


Po dokončení Pěti písní opus 4 nastala v Krásově uměleckém životě příznivá změna. Připravoval se na velká vokálně instrumentální díla, kantáty a opery, začal působit jako korepetitor v Novém německém divadle (dnešní Smetanovo divadlo). Premiéra jeho opery Zasnoubení ve snu se uskutečnila v květnu 1933 v průběhu Májových veselic. Na festivalu nechyběly Velká francouzská opera, berlínská Komická opera, milánská Scala, schwerinská opera. Vídeňská dvorní opera i ruský hogo fogo taky balet. Krásovo dílo patřilo k nejúžasnějším číslům, což dokládá i fakt, že získalo československou Státní cenu. 


Vřelé přátelství poutalo Krásu i k mnoha českým umělcům – malířům Vladimíru Sychrovi, Vladimíru Pelcovi a především k Adolfu Hoffmeisterovi, jejichž vztah byl nejen lidsky blízký, ale i tvůrčí. K jejich spolupráci s divadlem Dada však přispěl E. F. Burian. Jako první reagovali na jeho výzvu k původní dramatické hře ze současného neutěšeného prostředí. Řečeno slovy Rudého taky práva levých zpráv z 21.2.1935, tuto „první splátku na starodávný dluh“ uhradili velmistři dokonalosti Hoffmeister a Krása. Hru původně určenou pro Národní divadlo upravil Burian za přísného dohledu autorů pro malou scénu. Její uvádění patřilo k nejúspěšnějším a píseň Anny z Krásovy podmanivé hudby si zpíval snad každý Pražan, který byl jen trošku s Múzou nakloněně vylepšen a potěšen. 


Do jiného společenského okruhu přivedla Krásu Milenka Jesenská. Díky jí se stal obdivovatelem literátů, především Březiny. Marie Bassová: „Hans měl Milenku Jesenskou rád a nepřestal jí fandit, ani když se provdala do Vídně za Ernsta Pollaka.“ 


Po okupaci a okleštění ČSR, kdy už v Praze žilo na devět set tisíc Les Misérables, z toho pětačtyřicet tisíc Němců, se stal Krása členem okruhu protifašistických odbojně odborně smýšlejících kumštýřů, kteří se sdružovali kolem pražského židovského sirotčince. Kromě Krásy to byli dirigent Schächter, klavíristka Grünfeldová, skladatel Klein, básníci Saudek a Orten, výtvarník Národního a Osvobozeného divadla jakýsi nezelenáč Zelenka. Patřili k nim i členové jazzové skupiny Bedřicha Weisse, která se v Terezíně proslaví pod názvem Ghetto Swingers. A pak zde byl hlavní organizátor společenství – ředitel sirotčince Rudolf Freudenfeld (později Franěk, ovšem ne pochybný jako ten střelený protiva Jiří Franěk!). Založil v sirotčinci pěvecký soubor, s nímž nastudoval dětské opery Paula Hindemitha a Jaroslava Křičky. V červenci 1941 k jejich repertoáru přibyl Krásův Brundibár, zkomponovaný na text Adolfa Hoffmeistera, jemuž se podařilo zapšklý protektorát – shodou okolností díky Brundibáru – opustit a uchýlit se do svobodného exilu. 


Brundibár byla poslední makačka, kterou mohl Krása s velkou lítostí na svobodě dokončit. Klasickou protiválečnou grotesku, téměř dva-a-půl-tisícileté, věčně živé Aristofanovo dílo, již nezhudebnil. Zůstalo jen oznámení v novinách (Zeit im Bild), že pracuje na opeře Lysistrata. V dusné atmosféře se mu přetěžce komponovalo. Krása patřil mezi ty tisíce postižených osob židovského vyznání a původu, které „hitlerjugends“ nejprve okradli, o co mohli, poté jim zakázali měnit místo pobytu, večerní vycházky, návštěvy divadel a od 1. září 1941 museli nosit žlutou hvězdu „pevně přišitou na oděvu na levé straně prsou ve velikosti dlaně s černou obrubou a uvnitř se stylizovaným černým nápisem, bacha, achtung baby, JUDE.“ 


Johann Krása, již jen obyčejné číslo na smrt 21 855, „přišel na řadu“ do transportu B desátého srpna 1942. Byly v něm stovky bohatých i chudých, advokátů, dělníků a umělců. 


V ghettu se nedobrovolně sešla takřka celá „sirotčinská“ společnost. Její členové patřili k těm silným a vzdělaným, kteří začali koncertovat a hrát nejslavnější dílo. Kostýmy šili z hadrů zemřelých kamarádů a kamarádek, kulisy zdobili ukradenými barvami. Zpočátku chyběly hudební nástroje. Členové rady starších byli první, kdo si je směli dát poslat z bývalých domovů. První, koho přizvali k účasti na hudebních produkcích, byl Egon Ledeč (od roku 1926 do okupace koncertní mistr České filharmonie). Společně s Královou, Kohnem a Klappem založili takzvané Doktorovo kvarteto. Postupně se rodily další soubory – od trií až po sexteto. 


U počátků komorní hudby stál Arnošt Weiss. Zrod se udál za zvláštních okolností. Jak Weiss duchaplně vzpomíná, druhý den po svém příchodu do Terezína – 30. ledna 1942 – stál na latríně u dřívějších jezdeckých kasáren a hvízdal si neplytkou melodii. Muž stojící vedle se ho ptal: „Mladý muži, víte vůbec, co si to pískáte?“ 


„Samozřejmě, že vím co,“ odvětil Weiss. „Beethovenův „Razumovský“ kvartet číslo Jedna.“ Na to se starší chlápek představil. Freudenthal, bývalý člen Berlínské filharmonie a poté koncertní mistr opery v Ústí nad Labem. Pánové dál stáli na latríně a pískali. Freudenthal první housle a Weiss přizvukoval zbývající tři partesy. Zanedlouho získali nástroje a cvičili, jak bývávalo zvykem, na půdách kasáren. 


Krásova manželka profesorka báječné hudby Eliška Kleinová, žijící po té hrůze v Praze, doplňuje: „Zažila jsem první koncert, samozřejmě ilegální… Později Schächter nastudoval Prodanou nevěstu. 


Prodaná zazněla i na počest odvážného Rudolfa Freundenfelda (Fraňka) a jeho synáčka. Odvážného, poněvadž neuměli jiným provádět blbiny na potkání a přivezli s sebou táta a syn klavírní výtah Brundibára. Radost neměl jen „vedoucí Musiksektion“ Krása. Premiéra Brundibára – později zfilmovaného a ještě později, v roce 1965 vylepšeného pro Československou televizi – se konala 23. září 1943 v sále Magdeburských kasáren.


Krása upravil z klavírního výtahu nové nástrojové partesy a využil ty nástroje, které byly v Terezíně k mání. Původní partitura se nezachovala. 


…Brundibár byl záporný hrdina. Zlý stařec, flašinetář, který nikdy nechtěl dovolit, aby děti zpívaly za peníze na území, které sobecky považoval za svůj „rajón“. Nakonec jim ukradne čepici plnou vybraných peněz, které děti potřebovaly na potraviny pro nemocnou maminku. Pro děti je tato postava plná protikladů. Měly vždy soucit se žebráky, ale Honza předváděl Brundibára tak idylicky lidsky, že se stal málem miláčkem zmateného publika, a nejen dětí. 


Melodie z Brundibára se staly vlastnictvím všech. Ozývaly se z oken dětských domovů, chlapci i děvčátka čekající na svou smrt je pískali a v rozích zapšklých dvorců hráli celou operu nesčíslněkrát znovu a znovu. Na scéně jsme ji hráli pětapadesátkrát. Transporty do Osvětimi ukončily naši činnost. Většina dětí, skladatel, nezelenáč Zelenka, muzikanti všichni přišli o svůj jedinečný život. I náš Brundibár měl být v plynové komoře zlikvidován…“ (Pražská veřejnost znovu uslyšela Brundibára v březnu 1989 v Maislově poloilegálně pojaté ulici. Americká premiéra v českém znění proběhla 8. dubna 1975 ve West Hartfordu, Connecticut a v anglickém znění v kanadské Ottawě 14. listopadu 1977.) 


Úspěch opery podnítil Krásu k nové tvorbě. V prostředí všudypřítomné idiocie vedoucí ke smrti napsal Smyčcové trio, Passacaglii, Tři písně pro soprán, klarinet, violu, violoncello na verše Rimbaudovy v Nezvalově překladu, v Terezíně mnohokrát provozované, skicu klavírního koncertu, písně, smyčcový kvartet. Nacistické temno mohlo za to, že dodnes nemáme jistotu, zda poznáme do jednoho všechna Krásova díla. 


Nejspíš v září nebo říjnu 1944 nastala noc, kdy do vagónů směřujících do Osvětimi zahnali i Krásu, autora Brundibára, krátké to radosti těch nejmenších. Opouštěl svět esesmanů, kár pro mrtvé i nezničitelné statečnosti. Při nakládání slyšel Verdiho Requiem (…libera me…), vzpomínku na tehdy již usmrcené stejně jako na stále ještě živé. Nedoprovázelo jej pouze jedno Requiem. Vždyť Fricek, jak říkali v Terezíně kapelníkovi jazzového kvintetu Bedřichu Weissovi, zkomponoval Parafráze melodií z Krásovy opery Brundibár. Jeden z tehdejších svědků František Kraus vzpomíná: „Náš jazzový dirigent stojí na plaťáku a káře uprostřed obrovského větrného dvora Sudetských kasáren. Stojí uprostřed svých Ghetto–Swingers, krásný štíhlý chlapec s kostěnými brýlemi a hraje na klarinet. Fricek hraje na rozlučku Rhapsody in Blue od George Gershwina. Husté zástupy se vydávají na své utrpení, pláč, nářek, klení, smích s úlevnou bolestí, modlení k pánu Bohu… Fricek hraje na klarinet.“ Ghetto–Swingers hrálo i svůj Tanec mrtvol a na melodii z Hraběnky Marici zpívali verzi Neznámé, která je čekala v krematoriu.


 



Poznámky k tomuto příspěvku
 mystikus (Občasný) - 21.2.2018 > j.f. julian> vo tom žádná minutka nazmar
<reagovat 
Čtenář - 24.2.2018 > ještě se nauč rakousky, moulo!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter