„... Bude mít rád hvězdičky, jezdí na poníku pozadu, jedno oko modré a druhé zelené, umí vyhazovat palačinky do vzduchu...“ (z filmu Magická posedlost)

No a co děláš vlastně?

Zírám z okna na nově stavěné domy pro auta a lidi, tam za důchoďákem jsou teď čtyři velké jeřáby. Ono je celkem teplo na to, že je leden, tak pořád betonujou. Pěkně to roste, občas to sleduju, když jdu ze zastávky 183jky.

Oni změnili jízdní řády. Lidi nadávali. Nechtějí měnit zvyky. Podle mě je to ale úplně jedno. Dřív tam jezdila 154ka, trvalo to dlouho, teď tam jsi z Hájů za chvíli. Projdu se vždycky tím pralesem křoví mezi školkou a pečovatelským domem, co vypadají úplně stejně, jen maj jiný osazenstvo, pak kolem Modráku, tam taky chodí zase jiný lidi a za chvíli jsem doma.

Mám ráda tohle procházení míst. Ty místa totiž nikdy nejsou úplně stejný. Chodník je třeba jinde propadlý, tak je tam nová louže, uvidíš zajíce nebo kočku, důchodce čučí z okna, ale většinou jsou ty okna toho důchoďáků mrtvý, stejně jako ten park, co si ho tak hrozně hlídaj, zamčený je a nikdo tam nechodí. Jen dvakrát za celou dobu, jsem tam viděla dvě babky a jednoho dědulu.

To okna paneláků mrtvý nejsou občas ani ve tři ráno. Když nemůžu usnout, tak se koukám na ty protější baráky, každý ten byt má jinou barvu. Žije tam někdo jinej a každý ten člověk asi i jinak přemýšlí. Pokaždý když tam do dálky koukám, tak se mi vybaví písnička od Lucie „... v dálce temnejch domů jen tvý vokno svítí, celý město šlo už dávno spát...“. Už je to ale dlouho, co jsem jí opravdu slyšela. Víš jako opravdu, ne jen ve svý hlavě.

Dřív jsem si tu na tomhle sídlišti připadala jako v kleci. Ony to totiž klece nejspíš jsou. Takové přes den šedivé – v noci barevné králíkárny. Lidi nemají sídliště rádi. Podle mě nemají rádi ani ty šmoulí městečka za Prahou, jenže tam „prostě mají to svoje“. Taky se mi občas zdá, že lidi už vlastně nemají rádi vůbec nic.

Dlouho jsem nikoho neviděla se usmívat. Nedávno jsem řekla Danielovi, že je skvělý, že si někdo dokáže jen tak zpívat na ulici nebo při práci. Viděli jsme tu paní oba, zpívala při chůzi po městě. Já z toho byla vážně celá pryč. On si jen tlapou poklepal na čelo. Nejspíš jsme byli zrovna každý v jiném časoprostoru.