Přemítám nad dopisem, který ti za chvíli
jemně složím do obálky a zapečetím polibky...
Slunečný den trvá, procházím se mrazem a navracím
k výhledu z oken bytu v sedmém patře.
Venku mluvím s místními pouliční mateřštinou,
nikdy však jejich jazykem...
Vše je tu díky tvojí kráse, Lukrécie.
Na jasné obloze občas přelétne stroj
a bez stopy po námaze zamíří
k moři... dosedá
docela blízko tvého dechu
a úsměvu
Vše je tu jako hra o sňaté masce, žízním
na plantážích naočkovaných gest a kalkulace,
ale to tys mi už dávno něžně šeptala,
že dlaně se vždycky ještě dají stáhnout
před otročením lačnosti...
Vše je tu díky tvojí kráse,
a já se konečně už musím naučit
tvou řeč...
abych snáze přitakal životu zde,
daleko odsud...
u tebe.