Moje zamilované místo leží daleko od všeho ostatního. Většinou nespatřím ani živáčka (už jenom proto, že k nim stojím zády), ale také proto, že sem moc lidí nechodí. Pro mě je to místo krásné, pro ně všední.
Nachází se poměrně blízko mého domu. Stačí se vydat po štěrkové cestě, která je na levé straně lemována polem. Již dávno se tu nic nepěstuje, ale pro všechny to zůstalo v paměti zafixováno jako pole. V zimě je to celé veliké území pokryté úrodou bílých vloček. Jen místy vyčuhují osamělé trsy trav, obalené zmrzlou jinovatkou. Když spatřím drobounké stéblo ve smrtelném obětí ledu, pomyslím si, že přesně takhle vypadá trpaslík v objetí obra. Na tomto volném prostranství se libuje zejména vítr, vydávající svištivý zvuk. V chladném ročním období je tu téměř nemožné projít, protože si vichr s oblibou pohrává s těmi bílými věcmi ve vzduchu a ty vás poté štípají do tváře jako milióny miniaturních jehliček. Přesto zimu miluji a s potěšením pozoruji krásu, vyobrazenou neuvěřitelným tancem sněhu a mrazu. Na jaře se na několika málo místech prodírají sněženky s bledulemi a obohacují čerstvou, zelenou trávu. V létě tráva zežloutne. Pomalu umírá a usychá, až přijdou bouřky a deště, jež navracejí život a vláhu do suchem vzdychající země. Na podzim tráva uvadá, mizí květiny a zem se začíná oddávat zaslouženému odpočinku, po velice namáhavé práci. Vše krásné se ztrácí a objevuje se bláto a kaluže.
Po pravé straně je malá loučka s vysazenými, vzrostlými trnovníky, olšemi a šípky. Na jejich vrcholcích s příchodem jara začnou posedávat zamilované páry ťuhýků, k nimž se v létě připojují jejich výrostci. Zastavím se a pozoruji malé ptáčky, jež se s neutuchající trpělivostí snaží naučit lovit. Sedí na vrcholcích keřů a jakmile zahlédnou příslušníka hmyzího řádu, urychleně slétnou na zem, sezobnou ho a s ním se opět vrací na hlídku. Dříve toto místo však nebylo tak krásné. Město nesahalo až do těchto končin a kde je nyní půvabná loučka, kdysi byla skládka, nebo-li odporná kupa tlejícího odpadu. Převezli ji a schovali na jiném vzdáleném místě, daleko od našich očí, neb co očí nevidí, srdce nebolí a nos necítí. Lidem zde ale nevadí její zrušení, protože sem vozí odpadky na trakařích každou hodinu, každého dne.
Pokračuji ve své cestě. Louky a pole jsou vystřídány fabrikami a poté pastvinami s početnými stády krav. Nalevo je vystřídají ohořelé základy domu, jež byl kdysi pěkným statkem a napravo rodinný domek s velkou zahradou. K plotu okamžitě běží zlatý kokršpaněl, se kterým se dobře známe, neboť touto cestou chodím téměř každý den. Hlasitě štěká a v jeho očích plane touha po svobodě, volnosti a dobrodružství. Ani netuší, kolik toho máme společného. Neví o tom, že naše srdce jsou stejně nedočkavá, planoucí a vyčkávající. Kdy skončí naše věčné hledání?
Čeká na mě strmý kopeček. Dovede mě až na vlakové nádraží. Občas se trefím přesně do chvíle, kdy přijíždí vlak. Zazní pištivý zvuk, který mi zježí vlasy v zátylku. Přejdu to a snažím se nevnímat to odporné, ohlušující skřípání. Zatočím vlevo, projdu asfaltovou zatáčkou a sejdu na kamenitou lesní cestu.
Konečně v lese! Hluboký nádech a výdech. Pocítím tu svěží vůni a čerstvý vzduch. Krev se mi rozproudí v žilách, srdce začne být silněji a já konečně cítím život. Slyším pouhé lehké ševelení lístků poháněných větrem a svůj nádech, výdech a nádech. Za první zatáčkou se zastavím, abych mohla v klidu vnímat krásu, jež mě obklopuje. Nalevo příkrý sráz směřující ke kolejím. Napravo svah, místy pokrytý balvany. Jsou položeny neurčitě, jako by je tam někdo kdysi omylem upustil. Kameny jsou navlhlé a obalené svěže zeleným mechem. Na následujícím rozcestí zamířím doleva. Kráčím po staré štěrkové cestě. V odpoledních hodinách tu nikdo nechodí a díky tomu je to tu klidnější, tajemnější, ale hlavně hezčí. Spěchám, už chci dojít cíle. Mé srdce touží po klidu a odpočinku po dalším perném dni. Po několika metrech spatřím kamennou hráz. Rozběhnu se, srdce se mi zastaví, nedýchám. Seskáču po malých balváncích. Jde to lehce, cesta je známá. Ani jedno klopýtnutí nebo dokonce zaváhání. Doskáču až na hráz zastavím se a začnu do plic nabírat kyslík plnými doušky.
Důvodem proč se hráz stavěla byl potok. Ten už tu ale dávno neteče. Sice občas po velikých deštích objeví, ale to jen zřídka kdy. Když se tu voda rozproudí, je tu ještě krásněji než obvykle, protože k obyčejným zvukům se přidává symfonie vodopádků, splávků a bublání.
Usedám na hrázi a začnu pohupovat nohama, do právě smyšleného rytmu. Sedím tu všem na očích a přesto nikým neviděna. Chvíli přemýšlím, protože tady je na to vhodné místo i čas. Myslím na to, co bylo, co je a co bude. Minulost, přítomnost, budoucnost, všechny tyto tři časy se slijí v jednu rovinu a ukazují činy z různých pohledů, náhledů. Všechno je tady najednou jasné. Myšlenky plynou klidně jedna za druhou bez jakéhokoli vyrušení, či zpomalení tempa. Tady se dá lehce porozumět dříve nepochopeným věcem. Tady se dají v klidu vyřešit všemožné problémy.
Na chvíli chci zapomenout na všední starosti, a tak se opřu dlaněmi o ledový kámen a vzhlédnu k nebi. Jediné, co spatřím, je změť bukových a dubových listů. Slyším poryv větru. Listí a větvoví se zakymácí a na mě se v kruzích snáší spousta lístků a droboučkých ulomených větviček. Tu pocítím vítr i na své tváři. Pohladí mě a usuší mé slzy, jež stékají v pramíncích po mém obličeji. Miluji tento větřík, připomíná mi pohlazení vrásčitých rukou, jež patří nějakému mudrci, který se mě marně snaží uklidnit a utišit.
Sklopím hlavu a zadívám se na tu krajinu prosvítající ke mně skrze porost čerstvě vysazených stromků.
Napravo i nalevo se rozkládají rozlehlé louky a pole. Žluté, zelené, červené a místy modré květiny přidávají přírodě na kráse. Když to vidím, nedokáži pochopit, jak něčemu tak rozkošnému a nevinnému může někdo ublížit. Je to stejné, jako byste ublížili dítěti, ale konec konců i toho je člověk schopen, protože ten, je schopen všeho. Rozlehlá stavba stojící v půlce svahu je kravín. Mají tam kupodivu krávy se všemi možnými variacemi hnědých a černých fleků. Dříve vlastnili i koně, ale ti dnes chodí tam, kam směřujeme a chceme všichni. Asfaltová silnice se od něj vine jako had a směřuje do malé vesničky. V dáli za tímto maloměstským klidem vidíme velká města plná hluku a prachu. Přesný opak místa, kde se teď nacházím.
Obzor lemují hory vypínající se majestátně do nebeských výšin. Krásné, klidné, mlčenlivé a vražedné pohoří všude, kam až oči dohlédnou. Splývají s mraky, které se svojí elegancí táhnou po obloze, přičemž připomínají stádo oveček ztracených svému pasáčkovi. V té chvíli chci být tím mráčkem a plachtit po obloze. Z takové výšky vidět celý svět s jeho obludnostmi a krásami. Pro ně musí být vše dole malicherné, ubohé. Starosti pro ně neexistují. Z mých myšlenek mě však náhle vytrhne slunce.
Ohnivý obr mě pálí do zad, což je znamením k odchodu. Posledním, smutným pohledem se rozloučím s nádherou a klidem a stejnou cestou halící se do roušky noci, se vracím k domovu. S přibývající tmou se i na mě vrhají chmurné myšlenky. Nutí mě to, ptát se sama sebe: „Jak dlouho ještě budu moci vnímat veškerou krásu krajiny, než jí člověk zničí?“