Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.4.
Rostislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky SUSAN z kolekce Susan
Autor: Balcarka (Občasný) - publikováno 20.1.2006 (16:12:33)

     

 

 

 

 

 

 

 

 Otec umřel. Neunesl smrt mojí matky.

      Pečlivě jsem zabalila jeho věci do krabic a nosila jsem je na půdu. Tam se začala tvořit šílená hradba z papírových kvádrů, které přetékaly vzpomínkama. Teď byli oba zase spolu. Její věci a jeho věci. Pěkně pohromadě.

      A já tam jen tak stála a dívala se. Byla jsem jaksi usmířená s osudem a probudila se ve mně nostalgie.

      Je to už trochu dýl, co matka zemřela a tak jsem přistoupila k nejbližší krabici a otevřela ji. Byly to knihy, které měla ráda. Četla je neustále dokola. Byly z nich vidět jen hřbety a já si pročítala názvy a jména autorů. Dostatečně jsem se nabažila a krabici zase zavřela. Hned pod ní stála další. Na bok někdo, asi matka, napsal černým fixem DENÍKY.

      ?

      Ona si psala deníky? To jsem nevěděla. Dělala sice spoustu věcí (o kterých nechtěla mluvit), ale aby si psala deníky? Spěšně jsem sundala krabici s knihami a položila ji na zem. S jistou nedůvěrou byla otevřena krabice s údajnými deníky. A ony tam opravdu byly. Stejně pečlivě srovnané, jeden vedle druhého, jako ty knihy předtím. Nedalo mi to. Vzala jsem jeden z kraje a otevřela jej.


21.10.2005

      Včera jsem ležela v posteli a snažila se usnout. Už se mi skoro zdál sen. Otočila jsem se na bok, obličejem ke stěně. Něco mi nedovolilo klidně spát. Bylo to šustění koberce, někdo po něm šel. Ne, ne, nešel, ale plazil se. Šustil koleny, trupem. Svíjel se a posouval blíž a blíž. Věděla jsem, že je to zase ona. Syčela na mě. Ona na mě syčela! Něco říká, ale nikdy jí nerozumím. Přibližovala se k mé posteli. Och, Bože je to tak hrozné. Zatínala jsem zuby a poslouchala, jak se přibližuje a prská mi sliny na záda. Já už nevím, jak dlouho tohle budu snášet...

Jediné, co pomáhá, je přemoct se. Rychle jsem se otočila a téměř vykřikla. Nebyla tam, jako vždy tam nebyla, ale co když jednou.... co když tam jednou bude?

 

      Čekala jsem příjemnější zápisky, třeba z dovolené nebo jen popis jejího obyčejného dne, ale tohle?


23.10.2005

      Je kolem půl třetí ráno. Sedím na posteli. Snažím se uklidnit. Před chvílí jsem ji zase cítila. Byla u mě. Nechápu, co po mě chce, já... já ach Bože. Nevím co mám dělat.

      Opět jsem spala. Někdo mě pohladil po ruce, myslela jsem, že dcera něco chce a budí mě, ale když jsem otevřela oči, nikde nikdo nebyl. Pořád cítím ten dotek na ruce. Smála se. Smála se mi ještě dlouho.


24.10.2005

      Dnes se objevila za bílého dne. To bylo poprvé. Jsou to detaily, někdy se bojím, že začnu být paranoidní a budu si to vymýšlet. Ale nevymýšlím si to už dnes?

      Probírala jsem nějaké staré papíry, byla zabraná do práce a nevnímala okolí. Vlasy jsem měla ledabyle svázané a padaly mi do obličeje. Studené prsty mi je odhrnuly a daly za ucho. Lekla jsem se, nikdo za mnou nestál a já cítila, jak se na mě usmívá, někde uvnitř mé hlavy. Rozkřikla jsem se a utíkala za mužem. Na chodbě stálo moje dítě a bezradně se na mě dívalo. A já mu nemohla nic vysvětlit...


      Začínal mi po zádech běhat mráz. Matka mívala problémy, kvůli kterým se nás občas stranila. Vykládavala si s někým, i když byla v místnosti sama.

      Vybrala jsem jiný deník, sedla si na krabici s knihami a začetla se v naději, že se dozvím více o matčině podivném chování.


15.2. 2008

      Chodí za mnou. Neustále. Je jako malé dítě, co chodí za matčinou sukní. Cítím ji. Pojmenovala jsem ji Susan, ani nevím proč.


      Susan? Co to je vlastně zač? Pravděpodobně máma trpěla utkvělou představou, že ji pronásleduje nějaká bytost. Hmm, zvláštní, kdo by to byl řek?


17.2.2008

      Manžel se mě neustále ptá s kým si to povídám, asi si myslí, že sem se zbláznila. Dnes jsem se s ním pohádala. A proč? Kvůli něčemu, co vlastně ani není. Dlouho to takhle nevydržím.


18.2.2008

      Dnes jsem si četla, v posteli. A ona


      Zápis nebyl dokončený. Co se ale dělo dál v té její pomatené hlavě? Vytáhla jsem další deník a ten předešlý odložila na podlahu hned na ten první. Svazek jsem otevřela někde v první třetině.


1.2.2009

      Objevila se i venku.


      Stále ji to pronásledovalo? To jsou ty deníky jen o Susan? Začínaly mi docházet některé souvislosti. Dřív jsem její chování nechápala, ale teď už mám zhruba představu, co se jí honilo hlavou.


      Objevila se i venku. Byly poslední zbytky sněhu. Neodolala jsem a lehla si do sněhové hromady. Někdo ke mně přicházel. Nepřekvapilo mě, že tam doopravdy nikdo nebyl. Ale ve sněhu zůstaly stopy. Lidské bosé šlapky.

      Je opravdu mým výmyslem? Ale tohle byl důkaz, že ne. Občas ke mně promlouvá. Opakuje některé slova, ale já jí vážně nerozumím. Zkoušela jsem jí to říct, ale asi mi taky nerozumí. Nevím co bude dál, nevím co mám dělat. Někomu to říct? A kdo mi bude věřit? Zavřou mě do blázince, ale ona tam bude stále se mnou.


      Zůstaly stopy? Trpěla i zrakovými halucinacemi? Je pravda, že brala prášky na uklidnění, ale i tak se mi to nezdálo a začínala jsem pochybovat.

      Nalistovala jsem zhruba prostředek deníku.


25.5.2012

      Ze začátku to bylo dobré. Děsila mě jen její přítomnost, ale v podstatě mi nevadila. Poslední dobou, ale začíná být agresivní. Často na mě syčí a leká mě. Uprostřed noci se umí rozeřvat a vzbudit mě tím. To mívám strach, aby nevzbudila i ostatní, ale oni jí asi neslyší.


26.5.2012

      Och Bože, dnes jsem se vzbudila a pálily mě záda. V zrcadle, ona, já... měla jsem rozervanou kůži od krku až po zadek. Strašně to bolí. Bojím se, že mi něco udělá, něco vážnějšího. Nebo dokonce něco dítěti! Můj muž má o mě starosti, nedokázala jsem mu to zdůvodnit.


      Vzpomínám si na ten den, kdy došla s rozervanýma zádama a nebyla schopná to jakkoli vysvětlit. To už ovšem bylo za hranicemi obyčejné psychózy. Musela si to udělat sama, jinak to není možné. To, že by to měla udělat jakási vymyšlená Susan, bylo absurdní. Otázkou zůstává, kdy a jak začala trpět touhle představou. Muselo to nějak začít, nějakým impulzem. Určitě si to napsala do nějakého deníku. Potřebuju najít první deník.

      Jeden jsem vybrala. Otevřu jej a... je prázdný. Deník předtím taky. Asi měla zásobu prázdných deníků. Postupně jsem je probrala. Už se kolem mě naskládaly komínky knížek. Tohle byl poslední popsaný deník a poslední zápis.


4.12.2025

      Čím víc jsem o ní psala, tím víc rostla její moc. Moje slova živila její bytí, když jsem přestala o ní psát, začala mě víc týrat. Nevím, čím to celé začalo, snad jen myšlenkou napsanou na papír. Myšlenkou o Susan. A taky to tím skončím. Tohle jsou poslední řádky, které o ní píšu.


      To mě utvrdilo akorát v tom, že si Susan vymyslela. Musela prožívat muka. Pronásledována vlastní představou. Něčím, co doopravdy vůbec nebylo. Nikomu z rodiny nic neřekla. Dusila to v sobě a trpěla. „Sakra!“ výkřik se rozlehl po půdě a dírami ve střeše utekl pryč. Mrskla jsem deník o protější stěnu. Zůstal tam na protest ležet a ani se nehnul. Bylo mi ho líto. Šla jsem pro něj. Ze stránek trčel volný list. Co to? Papír jsem vytáhla a rozložila.


      Sice jsem se rozhodla, že o ní už nikdy psát nebudu, ale zdá se, že to není řešení, asi jsem ji stvořila, zrůdu, která teď nejde zničit. Několik let byla pryč, ale vrátila se. Vrátila. Já nevím, asi její přítomnost začínají cítit i ostatní, ale nevím to jistě, nevím. Ale já ji viděla. Ona... stála proti mně, já, čekala jsem, že tam nebude, ale ona tam tentokrát, ach Bože, ona tam byla. Stála tam a smála se, jako nepodařené dítě, vypadala, že, já, Bože, pomoz mi! Dívala se na mě tak zběsile, bylo to horší než kdy předtím a syčela, mumlala do toho ty své slova. Och Bože, co mi to pořád říkáš!? Já nevím co dělat. Já, doufám, že se mnou zemře. Ano, když sem ji zplodila ve své hlavě, tak by mohla se mnou i zemřít, ano určitě, to bude ono. Musím zachránit všechny ostatní, než to zajde příliš daleko. Ano, to ano. Hned je mi líp, ale nejlíp mi bude až to celé skončí.


      Ruka s listem mi klesla. Do očí se nahrnuly slzy. Poprvé jsem cítila opravdovou beznaděj. Máma se stala obětí sebe samotné a stáhla tím i tátu. Zabila se a všichni mysleli, že omylem spadla do polozamrzlého rybníka. Ale ona tam skočila. Sama. Ach mami. Volnou rukou jsem si promnula čelo a oči. Na sucho jsem polkla a zadívala se na proud světla, jenž se promítal na podlahu. Ukrutná nicota, vztek a lítost. Kvůli výmyslu.

      Výmyslu, který se na mě díval z jednoho koutu půdy, ale já tenkrát ještě pochybovala o jeho existenci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
 Balcarka (Občasný) - 27.1.2006 > ejakulacija> díky :)
<reagovat 
ztratila (Stálý) - 28.1.2006 >  

Líbí se mi obrázky, text ne, ačkoli není v zásadě úplně k ničemu. Jen je na něm práce jak na kostele. Text na mně působí jako náčtrtek, koncept, je ve všech ohledech nedotažený. Všechno až příliš směřuje k onomu „šílená žena se zabije, aby unikla svému přízraku“ a konec potom nevyzní, působí plytce a jakoby příliš narychlo. Negativní dojem podporují opravdu spíše části, v nichž promlouvá dcera, která funguje jen coby loutka, která objeví deníky a nechá matku vyprávět. Ale je třeba zapracovat i na částech deníkových, příběh má být napínavý a tajemný, ale ale bohužel všechno působí prvplánově, nepřekvapivě směřuje k jasnému konci... Myslím, že k dobrému textu dojdeš oběma cestami, které navrhuje dondedog, ale je třeba na tom ještě hodně zapracovat … Zkus třeba na těch dvou částech text pracovat odděleně, aby byly odpostatněné samy o sobě...

Rozpačitý a nedotažený dojem podporuje i jazyk, jako lhostej mě zarazilo časné vložení nespisovných výrazů do spisovného toku řeči, vzhledem k častým stylistickým škobrtnutím ( Opakuje některé slova...) si myslím, že nejde o tvou cestu a tvůj styl, ale nechtěné chybky... Zkus psát přirozeně, do ničeho se nenuť, nemusíš psát za každou cenu „vysoce“ - z toho pak vycházejí hyperkorektní, neživotné formulace jako S jistou nedůvěrou byla otevřena krabice s údajnými deníky. Těším na další text!


Body: 3
<reagovat 
 Balcarka (Občasný) - 28.1.2006 > Ztratila> 

díky, že sis našla trochu času a přečetla si to :)

No abych pravdu řekla, u většiny tvých výtek mi přišlo na jazyk, že to byl záměr. Náčrtek? Ano je to jen sek, útržek, ne rozsáhlé, vše vysvětlující dílo. Směřuje to všechno k jasnému a předpokládatelnému konci? ano, člověk má tušit či vědět, co se děje a co se stane, o to je to horší, celé to vlastně nemá nějaký extra závěr. Dcera loutkou? ano, je tam jen spojovatel, nosná síla je na denících. Měla to být pomocná berlička, kdyby to někdo nepochopil, ale zdá se, že sem lidi podcenila. Co se týče nespisovných výrazů ve spisovné řeči to je můj problém, protože já tak normálně mluvím a neuvědomuju si, že to ostatním vyzní divně. Ten příklad s tou krabicí, ano to je debilní věta, potřebovala sem se zbavit nějakých slov, co se mi tam nehodily, nic lepšího sem nevykoumala, ale ano ta věta je jak pěst na oko.

Na další text, no uvidíme, jestli zase něco splácnu, díky


<reagovat 
ztratila (Stálý) - 28.1.2006 >  

Útržek – víš, když je tam na konci zmínka o tom, že přízrak číhá v rohu, byla bych ochotna brát konec na milost jako „TO BE CONTINUED“ - ale sám o sobě nefunguje.


Samozřejmě je jasný, že nemusíš psát dlouhou ságu, text nemusí být rozsahem o moc delší, jde o propracovanost. Any nic nebylo navíc, bylo to čtivý, přesný, dž-dž-dž, konec. A každá epizoda, každá postava v textu musí mít nějaké opodstatnění – dcera je nějak nemá. Coby „jen spojovatel“ do textu nic nepřináší, je tam jen jako vata a navíc nemaskovaná, přiznaná, což je špatně – správně by bylo, byla-li by tam jako vata, ale tak, aby to čtenář nepoznal – a na tom je myslím třeba zapracovat. Stačilo myslím jednoduše napsat: S nedůvěrou otvírala krabici s deníky.

Ty mluvíš čistě spisovně s nečekanými nespisovnými vsuvkami?:) - Neříkám tak, ani tak, spíš příště, až tedy něco sepíšeš, zkus se pak kouknout na jazyk a popřemýšlet nad ním.


<reagovat 
 Balcarka (Občasný) - 28.1.2006 > Ztratila> 

jo, tu dceru sem přiznala jako chybu a s jazykem to nějak vykoumám

dík za koment


<reagovat 
čtenář Macisa - 6.2.2006 > Jen mala vytka co se tyce jazykove stranky:souhlasim se Lhostej,prechody jsou rusive,bylo by lepsi nechat to cele ve spisovne cestine. A potom, nerespektujes stredni rod (Opakuje některé slova...ty své slova atd.)
<reagovat 
Luboš Pavel (Občasný) - 10.2.2006 > Líbilo se mi to moc a tak jen píšu otázku k zamyšlení. Co kdyby si dcerka postupně přišla na víc možností, co kdyby víc pochybovala, hledala jiné vysvětlení? Na začátku jsem tak trochu už tušil jak to skončí.
Body: 4
<reagovat 
 Balcarka (Občasný) - 10.2.2006 > Luboš Pavel> 

no ono není všem dnům konec, uvidíme jak to s dcerkou dopadne, že :)

dík za reakci


<reagovat 
Vihar (Občasný) - 15.5.2006 > Nejvíc mě děsí ty budoucí datumy u většiny zápisků..
Jako kdyby jsi si psala vlastní budoucnost na desetiletí dopředu.. a psaním utvářela svůj budoucí život včetně všech prožitků ..máš, nebo chceš mít dceru?

navíc, jak tak vidím, soudě dle záplavy obrazů toho ženského přízraku, nejde jen o jednu povídku, napíšeš, vyvěsíš, uložíš a kráčíš dál, ty, ty jsi jakoby ta matka, a to co sem maluješ a píšeš, to jsou útržky z těch TVÝCH deníků. Točíš se s tím přízrakem ve spirálovitém víru šíleného tance, do něhož jsi se sama strhla. Pročpak? Budou následovat další útržkovité povídky s dalšími úryvky z (tvých) deníků? Snažíš se v nás svou obrazovou i psanou tvorbou vyvolat přesvědčení, nebo aspoň pocit, že Suzan (proč ne Zuzana?) je skutečná? Se chyteš do pastičky vlastní schízy. Válíš a rochníš se v ní jak umíněná holka. Nebo je to jen celičké nevinná hra se čtenáři?

Také mě fascinují půdy... a otvírání krabic popsaných rukama, které už dávno prolétly komínem krematoria. Ostatně, v mé laboratoři se povaluje spousta součástek a přístrojů s nápisy typu "Tesla Czechoslovakia" případně "wehrmacht eigentum" nebo ještě starších.. a tak nějak na jistých místech se ztrácí pojem času..

Tu dceru bych tam navzdory kritikám čtenářstva nechal, tak jak je, pěkně rozvrstvuje v čase i souvislostech příběh ze stránek deníků (které teprve budou napsány).

"Otec umřel. Neunesl smrt mojí matky.
Pečlivě jsem zabalila jeho věci do krabic a nosila jsem je na půdu. Tam se začala tvořit šílená hradba z papírových kvádrů, které přetékaly vzpomínkama. Teď byli oba zase spolu. Její věci a jeho věci. .. "

K tomuhle začátku platí v principu to samé, co jsem ti psal u Půdy tedy to výtečné symbolické propojení vnějšího jednání s niterným prožíváním - a navíc žeru hradby z papírových kvádrů přetékajících vzpomínkama - Sám bych ze svých krabic postavil snad i Krak des Chevaliers. :o)

Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Balcarka (Občasný) - 15.5.2006 > Vihar> viz soukromá zpráva
<reagovat 
čtenář Lukáš - 30.1.2007 > Teda, fakt dobrý, bych do tebe neřekl...1*
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 9.10.2008 > Jo tak tohle je ta Susan??Bezva:-)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Balcarka (Občasný) - 9.10.2008 > Rony Rubinek> to je ona : )
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 9.10.2008 > No jde z ní strach, pěkná schíza, ale jak její popis tak obrazy co maluješ dobrý, je vidět, že tě bere, nepronásleduje tě nějak?:-))
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 4 5 6 7 8 (9)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter