Pierote,
kam ses skryl,
kde pláčeš,
      pro svou
          Lukrécii.

Zmizela
       a ty
          schoulen
ve svém vlastním
                  bolu,
prožíváš
      nekonečno
kamsi
      dolů,
do neznáma.

Touha je
   nemilosrdná
houpačka,
    na které
         čím víc
            vyletíš,
tím
   horší je
      pak pád.

Rozumní
   a chrabří se
                diví,
a jen
     blázni,
poddaní
          svému srdci,
rozumí
    tvé touze
            umírat.

Ten svatý
        obrázek
zmizel,
pohltila
    ho poušť
         okamžiku,
a nikdy
        již neuvidíš,
zbyl jen
       výkřik,
neustále
     rezonující do
                     ticha,
memento.

Lukrécie !