Béžový favorit se zmítal v asfaltových vlnách. Svítání na palubě opilého korábu.

Ale tma se ještě nechtěla zvednout, nadále tlumila výhled na sobotní premiéru jako těžká flaušová opona.

"Podívej jak ten čurák v tom renoltu provokuje těma brzdovýma světlama!"

"No ty vole! Však já ho naučím, zmrda!!"

Málokdo prý bývá po trávě agresivní, ale v kombinaci s velkým množstím alkoholu toho není zas tak těžké dosáhnout, což pohled na řidiče i spolujezdce potvrzoval.

Vzadu zahřívalo vzduch pět vmáčknutých stopařů. Část styl jízdy halasně schvalovala, část ještě halasněji volala: "Nech toho, píčo, nebo nás všecky zabiješ!"

Vedle spodního parketu umístili plátno, nad ním byla kamerka, která snímala pohyb lidí a po určité prodlevě je na plátno promítala. Člověk tak mohl nahlédnout do své minulosti, byť sotva s minutovým odstupem. A to všechno zrychlené, hodně zrychlené, tempa stroboskopů, křečkující lidé. Vběhnout před kameru, odběhnout a uvidět se na plátně běžet ještě rychleji.

Václav se nespokojil s běžným mravenčením, postavil se na úroveň středu plátna a velmi pomalu zvedal ruce nahoru a pak zpátky k tělu. Opsání  tohoto oblouku zabralo několik minut. Už s rukama vzhůru uviděl na plátně vysokou postavu. Když pak poodstoupil, byl mu odměnou pohled na sebe samého, jak pomalu zvedá ruce nad hlavu a kolem něj zrychleně, hodně zrychleně ubíhá čas.

Připadal si jako kazatel, prorok..     a Robin spal pod stromem s kelímkem piva na klíně.

"Robine.."

"Deme si lehnout," řekl Robin, když se přestal šklebit, protahovat, čistit si oči a následně se tvářit, že vlastně vůbec nespal.

Původně bylo v plánu popít, zařádit, zahulit a zatancovat a nakonec přespat v autě. Po příjezdu na sabat se Robin trochu cukal, uvažoval, že nebude pít a k ránu střízlivě odřídí až domů, jenže Václav k pití potřeboval společníka, takže hned úvodem mazaně koupil čtyři kelímky piva a bylo vymalováno. Lépe řečeno - byla naředěná barva, a malování už nic nebránilo. I ta lahev Jelcina, kterou si Robin původně šetřil jako vstupenku na jakousi zítřejší oslavu, nakonec padla v poctu umění.

"Černá kočka! Dělej, přejeď ji!!"

Robin strhnul volant doleva a malé zvířátko se jen o devátý fous zachránilo skokem do příkopu.

"Kurva.. teď budeme mít smůlu," povzdechl si Václav.

Na zadním sedadle se povalovaly papírky, rozsypaný tabák, pár flašek a spacák.

Robin s Václavem už měli na kontě jednu notně vyděšenou posádku renaultu, jehož řidič byl pravděpodobně střízlivý, a tak byl za do očí bijící opatrnou jízdu řádně ztrestán, skupinu vyděšených stopařů, pravda vyděšených  mnohem méně,  a partu neosvětlených cyklistů náhle se vynořivších do Robinova zorného pole zpoza zatáčky, ale ta kočka.. to byla poslední kapka. Oba kluci si náhle uvědomili únavu z několika hodin tančení, chlastání, hulení trávy, neúspěšného oslovování osamělých dívek a následného shánění hulení dalšího, a Robin zvolnil tempo jízdy aspoň na povolenou rychlost.

„Víš ty co,“ řekl Robin, když došli k parkovišti, „pojedem se projet.“

A když po všech těch šílenostech, šílenostech, které zadělávají na morální kocovinu druhého dne, dorazili k odbočce na Napajedla, dostavila se druhá míza. Tomu stavu by se také dalo říkat třeba poslední pivo, byl to totiž přesně ten stav, kdy po mnoha hodinách sezení v hospodě pocítíte po ohlášení zavíračky nepřekonatelnou touhu zajít to všechno ještě spláchnout někam do nonstopu. Oba kluci ožili, Robin znovu přidal plyn, a nechali zpětné zrcátko, ať odbočce domů nenuceně zamává.

Ještě stále tma. Tma, už tma modrá, tma prohrávající.

„Týjo.. jak se to tady jmenuje?“ zeptal se Václav

„Pahrbek, je to letní rekreační středisko.“

„No to je nářez..“

Jakási restaurace i s prosklenou vyhlídkou, prázdná pochopitelně, a jezero, velké jezero a oblázková pláž. A na tu pláž se posadili a pozorovali tmavou vodu, protože to byla voda nutící člověka k zamyšlení. Takhle nějak vypadal bazének z filmu Piraně a vlastně jakákoli vodní plocha v libovolném béčkovém hororu.

Tma už prohrála a trhala se, ale neprosvítaly žádné hloupé červánky, to jen šedá  míchala tmavěmodrou a ředila ji na bílý den. Byl to okamžik, kdy člověk střízliví, ale pořád v něm zůstává opilecká přecitlivělost. Okamžik, kdy máte chuť obejmout svého otce, dokud si neuvědomíte, že jste to vlastně nikdy v životě neudělali. Okamžik, kdy máte chuť kohokoli držet za ruku a sdílet. Václav přesně tohle pocítil, ale seděl vedle něj kluk, a tak raději řekl: „Tady by to bylo fajn, vyvézt sem nějakou kundičku na výlet, takhle v noci.“

„Kousek od nás je dobré šukací místo“ řekl Robin, když jeli zpátky.

„Počkej, v okolí Zlína jsou nějaké šukací místa, které neznám?“

„Pokud vím tak jsou čtyři.“

„Čtyři? Však na Svazích pod Delvitou, na Mlacové a kousek od Malenovickýho hradu – to je všechno, ne?“

Zlín je město obklopené kopci, město v nížině, a právě pohled z výšky na osvětlený Zlín je něco tak krásného, že se mužům rozepínají poklopce a ženám lepí kalhotky k tělu. Šukací místo je odlehlý plácek právě na některém z kopců, právě se zmíněným výhledem.

„Ještě je jedno tady za zatáčkou,“ odpověděl Robin a náhle se rozesmál a začal zběsile troubit, protože uviděli zapomenuté odpočívadlo a malé suzuki, kterak se rytmicky pohupuje.

Bylo skoro poledne. Václav kouřil na balkóně, Robin ležel na posteli, byl ve spodním prádle a velmi sošný. A povídal si s mámou. Taková typická máma, kdysi velká kráska, dnes už jen velká.

Nějaký běžný rodinný dialog, tak Václav pozoroval děti dole na pískovišti a byl rád, že ho chrání sklo balkónových dveří, protože ve slipech a s kocovinou neměl chuť být přátelský a zdvořilý.  

Když se za ní konečně zavřely dveře od pokoje, típnul cigáro a vrátil se k Robinovi na dvojlůžko.

"No ty vole, se tu vykecáváš s rodinkou a z trenek ti čouhá pytel!"

Zasmáli se a začali se opět věnovat spánku

(za touto větou je otazník v podobě zvednutého obočí Robinovy matky)