Krása

 

Pozvedám hlavu a spatřuji krásu,

jež ulpěla v měsíci odlesku barev,

chci se jí dotknout, však couvá a mizí,

ta krása spanilá

zavřená v plechovce senilních vzdechů.

Myslím, že není mi zdaleka cizí,

i když se vzdaluje z obětí touhy.

Měsíc se zastavil daleko za kopcem

a z jeho stálosti zbyl srpek pouhý,

nemaje železné svody své milé,

neví, co k oblaku modře se sluší.

Zapomeň na krásu,  jež žila v prostoru,

míjela srdcem a bortila duší,

to krása mrazivá,

bez vášně, bez nebe,

bez citu z kaluží,

beze mne, bez tebe,

to krása s tragickým odstínem něhy.

Co však je krásného na prázdné komnatě,

kde lžíce na stole spřádá své jitro?

Bezbarvá vichřice ve stínu pod deskou,

cítí se pro dnešek právě tak nehezkou,

jak v ranních červáncích ukrytá zloba.

Co je nám po kráse?

To je jen sentiment,

pod kterým zbytečně zmírají oba.