Pod shrbený starý ořech házím své slzy…

Seděl v jizbě a loupal ořechy. Měl to hrozně rád. Tu hořkou vůni vlašáků, nažloutlé nehty a kousky skrabacené slupky. Do místnosti zafoukal chladný vítr.

Zvenčí konečně přišla Jelena a v ruce měla ošatku plnou popadaných jablek. Vstal a přibouchl skřípající dveře. Pak se na ni usmál a pohladil ji svými nahnědlými prsty světlé rozfoukané vlasy. Dostal to nejpěknější jablko a ostýchavý polibek na zpocené čelo. Hořké ruce si otřel do plátna a fialové ovoce rozkrájel.

Měl podzim rád, raději než celý rok. Jelena necourala po venku, často pekla a voněla moukou a vanilkovým cukrem. Vždycky měl co dělat, aby ji odolal. Znal ji od svých pěti let a nikdy nechtěl poznat jinou. Bylo to dva měsíce, co se s ním dělila o skrovnou malou místnost a vejminek, který zůstal prázdný po jejím tatínkovi. Považoval ji za nejbližší duši a už od dětství toužil okusit její objetí. Přestože od doby, co s ním léhala na jedno umolousané prostěradlo, už viděl úplněk aspoň dvakrát, sotva znal chuť jejich rtů.

Na tváři měla nepatrnou šmouhu od popela a sukně ze zašlého světlého plátna byla nahnědlá od listopadové hlíny. Přešla k postýlce a přikryla dečkou spícího chlapce. Byl tím jediným, co tu po jejím otci zůstalo, znamenal pro ni téměř vše. Naklonila se nad kamna a přetáhla si svetr přes ramena. Byla ji zima. Pozdní odpoledne se obvykle vleklo. Tma už stála nad svahem od šesté hodiny po poledni a únava přicházela s každým dnem dřív.

Seděli dlouho mlčky nad krbem a sledovali rozpálené kousky kůry. Pak začal vyprávět, že by měli zajít dolu do osady pro mléko a pro trochu pletiva, aby mohl připravit stromky na zimu. Kývla a usmála se. Přisedla si k němu, nechala se hladit ve vlasech a mluvila o zajících, kterých už je v okolních lesů spousta. Šli brzy spát.

Ráno zaskočil dolů pro čerstvé pečivo a všechno, co jim doma scházelo. Vrátil se zrovna když loupala brambory. Měl na čele vrásku a ve výrazu sklíčenost a zármutek. Sedl si vedle ní a políbil ji do vlasů, tiše jí zavázal kolem krku náhrdelník z červených šípků a něžně ji objal. Byla očividně příjemně překvapena. Vzala mu ruku do dlaně a políbila mu hrubou kůži. Chytil ji pevně do svých paží a stiskl ji udýchaným tělem. Cítil jak se zatřásla.

„ Chtěl bych tě…“ řekl a spatřil vyděšený výraz v jejich očích. Přiložil hlavu na její hruď a přitom pevně držel její křehké tělo. „ Nemůžu už jinak.“ Vzal ji do náručí a odnesl ji do tepla.

Začal ji hladit, jeho dotyky byly ale tak teplé, že ani nevnímal roztěkaný tlukot jejího srdce. Položil ji na zem a svou vahou ji přitiskl na dřevěnou podlahu. Pomačkanou košili ji začal strhávat z těla a vnímal, jak se zesiluje jeho tep. Měl ji v náručí. Poprvé za několik dlouhých měsíců spatřil její tělo v prostotě a mohl se ho konečně dotknout. Nevnímal něhu, jen její teplo. Život její ženská krásy. Začala se vzpínat a bránit, neměla dostatek sil. Ovládal ji strach, nechtěla se dožít příštích vteřin.

Nedbal ničeho a přiblížil své tělo jejímu, jak nejvíce to bylo možné. Nenechával se odradit. Hladil ji a tiskl, jeho srdce nestačilo odpočítávat vteřiny. Nedokázal to zastavit. Nechtěl vzbudit spícího chlapce, tak ji vzalji do náručí a vynesl ven, do chladného šeravého podvečeru. Položil ji pod shrbený ořech a znovu se pokusil přijmout teplo její přirozenosti, ona jen sotva nacházela dech. Dosáhl svého, uslyšel jen nešťastný vzlyk pod tíhou jeho těla.

Z posledních sil otevřela oči. Skrz pláč na něj zakřičela: „ Ty jsi to věděl a přesto jsi dopustil, že mi bylo znovu ublíženo, jsi pouhá další krysa…“ Její oči se utopily v soli neštěstí a uslzené tváře od sazí ji pomalu sklesly. Stál pod shrbeným ořechem a v mlze za ním zmíral měsíc. Přikryl ji lněnou plachtou a přimhouřil oči do tmy.

Všiml si mě. Stál jsem před dvěřmi, protože jsem nedokázal usnout. Měl jsem v srdci kámen, celým mým tělem proběhl mráz a měl jsem pocit, že mě strach během chvíle naprosto pohltí. Stál kus od shrbeného ořechu, díval se mi do očí a zdrceným hlasem mi začal vytýkat něco, čemu jsem nerozuměl: „ Přišel jsem na to, z jejího křiku jsem poznal její vzpomínky a toužil překonat to, co ji vždycky vzdalovalo daleko ode mě. Když na tebe teď koukám, všechno mi tím spíš dochází. Věděl jsem, že MÁŠ JEJÍ OČI! To TYjsi mi bránil v tom, abych i já, krom tvého otce, poznal její skutečné, prosté já. Upřel na mě své šílené oči a padl s třesem a slzami v očích k nohám shrbeného ořechu.