V rašelině pod prahem

zapustil kořínky zlomený nehet –

                               je z malíčku ženicha,

co přes prahy přenášel náruče větru

                          v domnění,

že zahustí prázdna a oživne žena

a vážně – –

je chvíle, kdy by se zdálo,

to však jen v provlhlých sklepích

nasněží ze stropů hašená vápna

                na révu a jablka –

vnitřnosti léta

                                   a cosi jak vodník tu ze sklenic vykřikne – tence –

    půjčenou dušičkou

nežli se stáhne do neskutečna:

nebyli jsme a nebudem; Lásko!

kolikrát staneš se člověkem,

než rozpustím v ústech tvůj jazyk.

Babičko, nesplynul muší čas

                                  či dravčí křik

 býložravých sekaček,              

kdy ptal jsem se, jestli víš, kolik je v jahodách železa.

Lekla ses a Proboha! co furt v tom jídle vidíš.

Mělas: zelený zákal Žabinec,

jedinou hlavu pro devět šátků

a mušky a pavouky v polívkách.

Byl jsem to já, kdo ze sklepů vytrhal rezavé skoby,

na kterých viseli duchové země? – křičeli tence

a znělo to jak smích – – a nyní

                        divočíce nosí smrt

listujícím ve větvích,

nespoutaně.

Lásko,

kolikrát rozpustím v ústech tvůj jazyk,

než se ti stanu

člověkem.