Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Bez hranic
Autor: MARTENS de Adaleans (Občasný) - publikováno 29.5.2005 (20:32:48), v časopise 8.6.2005

BEZ HRANIC

“Vstupte do světa bez rozdílů názorů, bez válek i míru.

Vstupte do světa, kde možnosti jsou bez hranic.”

Tento nadpis se objevil jednoho dne nad novou holografickou reklamou, kterou nějaká společnost umístila u silnice. Bylo vidět, že všechny stroje zpomalují, aby si mohli dobře prohlédnout tuto novinku. Napadlo mne kdo a jak přišel na tento utopický nápad. Svět bez válek a míru… Přemýšlím, co si pod tímto textem představit, ale jelikož jsem nikdy nic podobného neslyšel, nevím. Proto mírně přidávám plyn a řadím se do rychlejšího pruhu. Po několika minutách jízdy se dostávám do centra města, kde mou mysl zaměstná mnoho různorodých podnětů a na reklamu rychle přestanu myslet.

Otevírám dveře bytu a poslouchám jestli nezaslechnu hlas uklizečky, která se u mne zdržela déle než je jejím zvykem, ale jak to tak vypadá, ani dnes se nedočkám překvapení v podobě někoho známého ve svém soukromí. Na stole leží kartička se vzkazem. Uklizečka si bere týden volno a doufá, že to bez ní přežiji aniž bych se v nepořádku který dělám, utopil. “To mám radost.” Vím, že pořádek v domácnosti není mou silnou stránkou, ale představa, že přicházím o naději je horší. Týden se mohu domů vracet s jistotou, že zde rozhodně nikoho nepotkám.

Vařím si kávu a s hrnkem usedám u televize. Přemýšlím co s načatým dnem, ale jakékoli aktivity mimo domov hned zapouzím. Stejně mne jako každý den za chvíli monotónní zvuk z reproduktorů uspí, takže není co řešit.

Káva vychladla, venku se setmělo. Zvedám své kosti a jdu do ložnice. Jako v polosnění sebou hodím na postel a ani ráno si nedokážu vybavit jak jsem se do ní dostal.

Den za dnem ve stejném duchu, pomalu si začínám na tento stereotyp zvykat. “Asi by to chtělo změnu.” napadá mne, když se vracím jeden z následujících dní domů. Již ve výtahu se začínám svlékat a těšit se na nekonečné uvolnění v podobě padajících kapek vody ve sprše. Do bytu vcházím téměř nahý. Svršky končí na zemi v chodbě a já v koupelně.

Pára zahalila celou místnost. Zvuk padající vody dodal okamžiku kouzlo neopakovatelnosti.

Je čas. Knoflíkem uvádím v chod ventilátor, chápu se ručníku, do obývacího pokoje vcházím tak jak mne Pán Bůh stvořil. Hlavu zamotanou v osušce, mířím poslepu rovnou ke skříni. Když už se probírám regály a hmatem určuji co si vezmu na sebe uvědomuji si, že slyším divný zvuk. Pozastavuji veškeré své snažení a jako solný sloup naslouchám.

Jen okamžik je v místnosti ticho. Pak již zaslechnu nevinné zachichotání a je mi jasné, že nejsem doma sám. Strhávám osušku z hlavy a otáčím se za smíchem. Vůbec mi v tom okamžiku nedochází, že jsem nahý. Konsternován skutečností, že je někdo v mém bytě je silnější než rozum. Pohled do očí dívky zdá se nekonečný, i ona si mne prohlíží. “Bože! No jo, ona si mne prohlíží!” Honem se snažím ručníkem zakrýt, i když je mi jasné, že už viděla víc než dost.

“Kdopak jsi a co zde děláš?” dostávám ze sebe dotaz. Mám sucho v krku a je mi nepříjemně. “Jsem dcera té paní, co Ti sem chodí uklízet. Maminka mne požádala, abych za ní zaskočila po dobu co bude pryč. Hned mne napadá, že mi to mohla také alespoň sdělit, ale je mi jasné, že na skutečnosti to nic nezmění a tak svou poznámku polykám. Na místo toho začínám využívat dané situace a kuji železo dokud je žhavé.

“No když už jsi zde, můžeš mi tedy pomoct vybrat co na sebe.” Znovu otevírám dveře skříně. Dívka znejistila, ale hned na to se zvedá od stolku a jde ke mně. Mine mne tak těsně, že na drobný okamžik ucítím vůni jejích vlasů. Rezolutně sáhne do skříně a vybírá. Neopomene ani na spodní prádlo a vše pokládá na stůl.

“Bude si můj pán přát pomoci i s oblékáním?” jiskřičky jí létají v očích, potutelný úsměv na rtech, čeká zda chci hrát její hru. “Nic se nemá přehánět.” Napadá mne, ale nějak to nedokážu vyslovit. Zřejmě jí dochází jak se mnou cloumají pochybnosti a tak bere scénář dnešního dne do svých rukou.

“Počkám vedle, abych svého pána neznervózňovala.” Jsem rád, že tato chvíle není na mě, protože vůbec netuším kam by se vývoj okamžiků příštích mohl ubírat.

Minutka, dvě a již jsem v obývacím pokoji. Jenže po dívce jakoby se zem slehla. Jen na stolku kartička s textem: “Přijdu zase zítra. Ráda jsem Tě poznala.

Čtu ty dvě věty stále dokola a nemohu uvěřit, že se to skutečně stalo. Následujících čtyři a dvacet hodin je neskutečné peklo. Nemohu na ni přestat myslet. Dokonce končím v práci o několik hodin dříve, abych se na naše setkání mohl řádně připravit. Cestou domů kupuji láhev vína a nějaké preclíky. Jen jedna věc mi vrtá hlavou. Snad si budeme skutečně jen povídat a vyvarujeme se jakéhokoli uklízení. Bylo by mi nepříjemné kdyby vrcholem odpoledne, na které se tak těším, byla lekce v udržování pořádku.

Na štěstí mé obavy berou za své ve chvíli kdy vstoupím domů. Trošku s úžasem sleduji dívčí střevíce v botníku, jelikož jsem to plánoval jinak. Je vidět, že má dívka v realizaci překvapení navrch. Byt překrásně uklizený - takto si zde nevyhraje ani její máma. Sedící v kuchyni chviličku dělá, že o mé přítomnosti neví, ale jak se ukazuje, pokračuje ve včerejší hře.

Můj pán se vrátil domů nějak brzy. Že by se nemohl dočkat volného víkendu?” “Pán se nemohl především dočkat milé společnice.” hned se chytám.

“Také jsem se nemohla dočkat. Pronáší změněným hlasem a já cítím, že to myslí vážně.

“Něco jsem koupil cestou domů.” Vytahuji z tašky láhev bílého a čekám na reakci. “To je prima, bude se hodit k obědu.” “K obědu?” ptám se vyjeveně.

“Ano, k obědu. Přišla jsem dnes o něco dříve a stihnula i něco uvařit. Snad Ti to bude chutnat.” Hned mne napadlo, jak je to již dlouho, co jsem měl naposledy domácí stravu

“Tak to abych šel připravit stůl.“To bude můj pán hodný.” opět navázala na zábavnou formu konverzace.

Následujících několik minut a následně i hodin se nese v neopakovatelné atmosféře sbližování, poznávání a zajisté Ale však Vy již sami tušíte kam se v pozdně odpolední příjemně opojené náladě vše ubírá.

“Může má milá společnice pro svého pána něco udělat?” V nečekaném okamžiku vyrážím na steč. Ale zajisté. Tvá společnice je připravena splnit jakékoli Tvé přání můj pane.” Úsměv střídá úsměv. Dychtivě čeká jaképak přání si vymyslím. V duchu si říkám, že chtít mnoho je vznešený cíl, ale jak se k tomu diplomaticky propracovat? Asi neexistuje žádná instantní rada, protože ani ženy nejsou v tomto stejné. A tak nezbývá než nalít další sklenku vína a pustit se do experimentování.

Bereme skleničky do rukou a já pokračuji. “Mohla by jsi mne políbit?” Také jsem změnil hlas a tak hned pochopila, že to myslím stejně vážně jako ona předtím. Chvíli se mi upřeně dívá do očí, já se dívám do těch jejích, pak cinknou o sebe skleničky. V prvním okamžiku to vypadá, že snad mou prosbu přeslechla, ale opak je pravdou. Vyčkává jen okamžiku, kdy situace nebude tak napjatá.

Tisknu ji ke své hrudi, naše ústa se setkávají. Vášnivost, kterou do polibku vkládá, vrchovatě oplácím. Experimentování zapomenuto jest.

Nebudu Vás nudit svými sexuálními zážitky, protože to není ani podstatné, ani zajímavé. Nehledě na to, že by mohl zaniknout úvodní námět tohoto příběhu.

Je ráno. Dle svých zvyklostí stávám velmi brzy. Chvíli sleduji svou společnici jak pravidelně oddechuje, pak si přehrávám děj minulé noci ve své mysli. Napadá mne, že bych ji také mohl jednou příjemně překvapit. Taková snídaně do postele, to by mohlo být to pravé. Hned se oblékám a vyrážím do blízkého obchodního centra.

Nesnažím se vymyslet nic složitého a tak nakupuji vše co bych si dal, pokud by mi někdo takovou snídani do postele přinesl. Uběhlo sotva dvacet minut a již jsem na cestě zpět.

Otevírám dveře potichoučku, abych tu kouzelnou osůbku neprobudil, chvíli čaruji v kuchyni a s grandiózností vrchního v noblesní restauraci přináším tác se snídaní do ložnice. Rozsvítím lampičku a prsty pohladím dívku po čele. Hezky se usmívá a pomalu se probouzí. Je příjemně překvapena mým nápadem. Tác ji pokládám do klína a usedám vedle ní. Mám radost, že ji chutná.

“Co podnikneme během dne?” Také mne to již napadlo. Dívá se na mne tak, že je jasné co by ráda dělala během dne, ale myslím, že na milování bude dost času později. Půjdeme projít město a uvidíme kam nás vítr zavane.

Kostely, muzea, velké obchody i malé butiky končíme unaveni v parku. Usedáme do stínu košatého javoru. Ten čas co jsme spolu, jakoby se zastavil. Nevnímáme ho, není důležitý. Podstatná je pouze naše přítomnost. A když se slunce začne ubírat za obzor, vracíme se domů.

Den za dnem, jeden pro druhého, mám pocit, že vše je dílo jediné myšlenky v naprosto dokonalém okamžiku.

Vycházející jitřenka dává znamení nového dne. Teď už nevím proč vstávám tak brzy, ale stejně mi to nedá, abych se neoblékl a nepřipravil dívce snídani.

Je to taková má samozřejmost. Možná poděkování za její přítomnost, za její lásku. Jelikož slunce dnes svítí nějak jasněji, snažím se také nějak víc. Když však vcházím do ložnice, nestačím se divit. Postel a vše okolo pečlivě uklizeno, jako by zde nikdo ani nespal, dívka je pryč. Tác pokládám na postel a hledám ji v celém bytě.

Zmizela.

Jen v předsíni na obvyklém místě leží kartička s textem: “Jsme rádi, že jste se stal naším zákazníkem. Když koukám na razítko firmy, vzpomenu si na reklamu u silnice a uvědomuji si co bylo myšleno tím světem bez hranic. Jen teď nevím, jestli být šťasten z poznání nebo zklamán ze ztráty.

Raději bych dal fantazii vale a zůstal v přítomnosti milované bytosti, kterou jsem si zřejmě vysnil ve svých představách. I když teď už si nejsem jistý ničím. Co je fantazie a co skutečnost? Všechno mi splývá v jedno a nedovedu určit, který život je pro mne důležitější a který vlastně žiji.

Proklatá fantazie! Dala mi víc než vzala?

Tak jako tak nejsem ochoten uvěřit, že vše co se stalo je pouhým výplodem mé fantazie ať již vyvolané samotou nebo nějakou neznámou technologií firmy, po které mi zůstane jen razítko. Nehledě na to, že nechápu, kdo by mi něco podobného objednal.

Z dlouhého zamyšlení mne vytrhává zvonění telefonu. Zvedám jej hned a místo obligátního představení ze mne vypadne jen suché “Haló?”.

“Doufám, že se Vám to líbilo? Chvíli se snažím věřit, že hlas patří té potvůrce co se mi tak náhle ztratila, ale hlas reality je silnější. Poznávám jej bezpečně. Paní co mi chodí uklízet si ze mne udělala pokusného králíka a sama si zatím užívá dovolené.

Možná to myslela dobře, ale proč si teď svou samotu uvědomuji mnohem silněji?

Nějak mne najednou život přestal bavit. Jaký by mělo smysl živit svou fantazii, když jediné čeho dosáhnu je zklamání?

Zapomínám na práci, na všední povinnosti, jsem jako opařený. Sedím v křesle s pohledem v neurčito, myslím, že nemyslím, nespím, nesním.

Bože, já nežiji!

15.-20.V.2005 © martens de adaleans



Poznámky k tomuto příspěvku
MARTENS de Adaleans (Občasný) - 4.6.2005 > Děkuji za komentáře.
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 7.6.2005 >



myslím, že je to slušná povídka - dobrá práce

tema poněkud klasické - lehká scifárna, trochu mi to připomnělo některé Braduryho povídky, zejména ty z Kaleidoskopu, ale on to přece jen stavěl i na závěrečném šoku a na větším kontrastu nadpřirozena (třeba vynikající Prsten)

tedy chybí mi v tom něco nového, napsané je to dobře, slušně sevřené do kruhu, který se po objetí od začátku do konce už jeví jinak než dříve, ačkoli zůstává v podstatě stejný jako byl

nenech se odradit slabou čtenářskou odezvou - čtenáře je třeba si získat, oni časem přijdou, příště to už bude lepší, ale pomůže, když i ty sám budeš komentovat příspěvky jiných zdejších prozaiků - oni se pak na tebe sami přijdou podívat ;-) podle statistiky tuto povídku totiž četli krom mne pouze tři lidé

závěrem - myslím že je to fajn klasika, řemeslně slušně odvedená

takže já dávám redakční výběr

ještě si dovolím upoornit tě na pár chybek:

"Bylo vidět, že všechny stroje zpomalují, aby si mohli dobře prohlédnout tuto novinku." - tak jak jsi tu větu vystavěl by muselo být "mohly" .. ale lepší by bylo asi napsat: " Bylo vidět, že všichni své stroje zpomalují, aby si mohli dobře prohlédnout tuto novinku"

"Uklizečka si bere týden volno a doufá, že to bez ní přežiji aniž bych se v nepořádku který dělám, utopil."
- chybí čárka před "aniž" a před "který"

"ale jakékoli aktivity mimo domov hned zapouzím"
- vhodnější by bylo "zapudím", případně "zapuzuji"

"Když už se probírám regály a hmatem určuji co si vezmu na sebe uvědomuji si, že slyším divný zvuk"
- chybí čárka před "uvědomuji si"


"Konsternován skutečností, že je někdo v mém bytě je silnější než rozum." - chybná věta

"že na skutečnosti to nic nezmění a tak svou poznámku polykám" - chybí čárka před "a tak"

- atd atd - bylo by toho asi víc, to jen na ukázku - prostě na tu interpunkci si dej příště pozor














Body: 5
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 11.6.2005 >

Hodne poutave napsana povidka:-)


Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter