Námět 1)

Psát povídky, které končí vprostřed dění. Udělat z těchto povídek sbírku. Pak druhou, ve které jsou zase jen ty druhé poloviny těch samých povídek. Zakončení každé povídky by uvozovalo povídku následující. Při čtení pouhých polovin by se však povídky jevily jako samostatné, tematicky odtažité a nesouvisející. Vceku by obě sbírky tvořily román.

 

Námět 2)

Napsat povídku, která by byla složena z úvah o možných experimentálních formálních metodách, například o Námětu 1. Spojujícím motivem by byl uvažující autor, neschopný rozhodnout se pro realizaci některého ze záměrů. Jako důvod této neschopnosti by se jeho mysli nabízely dvě možnosti.
Prvním možným důvodem by byl nedostatek talentu, nejistota, zda autor má v sobě dostatečně utříděnou a zajímavou zkušenost, kterou by v jednotlivých formách zůročil. Pochyby o vlastní hloubce, ale také o prostém talentu, který by byl zapotřebí k vepsání případné hloubky do textu.
Druhým možným důvodem neschopnosti schémata konkretizovat by byl pocit přílišného návalu invence v tvorbě samotných schémat. Autor je chycen do tvůrčího vytržení směřovaného plně na vymýšlení schémat, která neustále přibývají a čím jsou lákavější na zpracování, tím méně je autor schopen přestat vymýšlet schémata další, ještě lákavější. Toto nutkání by bylo třeba zastavit, aby autor mohl nějakou z forem v klidu a s odstupem vybrat. Strach, že se vytržení nezopakuje v podobné síle, v jaké provázelo tvorbu schémat, hraničí s jistotou. Proto se autor není nikdy schopen uklidnit natolik, aby mohl svůj tvůrčí talent reálně otestovat.
Poslední forma, která ho napadla, byla formou pro báseň. Ta by se řádkovala tak, že by spojky, zájmena a předložky nikdy nebyly ve stejném řádku s ostatními slovními druhy. Vždy by měly vlastní řádek. To by kladlo vysoké nároky na zvukomalebnost a celkovou vyjímečnost sekvencí podstatný a přídavných jmen, sloves a a dalších slovních druhů mimo ony vyňaté tři. Takové radikální omezení by básníka vybičovalo k vysokému výkonu velmi nezvyklého charakteru. Tato forma by šla použít jen přechodně, v rámci jednoho uzavřeného cyklu básní. Opozice nezajímavých a chladných "spojovacích" slov vůči obrazově nosným, podstatně malebnějším slovům by byla schopna nést význam: napadá mne má oblíbená opozice přírody a civilizace. Mohlo by to být krásné.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

On (1:14)

Mohlo by to být delší. Tohle vzniklo v autobuse. Mohl bych prohloubit introspekci, zachytit myšlenkový pochod hlouběji, dál. Možnosti jednotlivých forem, které jsou jen příklady, bych mohl rozvinout. Ale ta forma... to je právě to, co chci. Už jsem takhle jednou přímo mluvil, ale neměl jsem propisku abych to zapsal a zpětně si takovou věc vybavovat je na nic...

 

Ona (1:15)

No jo, tak ano, prohloubit to by to chtělo…

 

On (1:20)

Mě jde opravdu o to, že je to jakýsi metatext. Naplňování schémat zkouším v básních. Tohle vypovídá o myšlenkovém pochodu "nápadů", je to snaha zachytit tu krásu proudu myšlenek, které se neohlíží, které ale jsou člověku blízko, které čiší otevřeností a prostotou, surovostí... Jednou jsem kamarádovi v zápalu vyprávěl o básni, kterou jsem chtěl napsat, ale nemohl jsem zkrotit slova, nešlo to. Měl jsem v hlavě celou její strukturu a vyprávěl jsem mu přímo tu strukturu, jaký charakter veršů jsem potřeboval, jak by se po scéně převalovaly obrazy, které jsem už viděl, ale nenapsal... a celé jsem to na něj vychrlil... Pak mě napadlo, že bych to, co jsem právě živě říkal, chtěl napsat tak jak jsem to řekl... A on mi to sám najednou řekl, že  by to chtělo napsat. Mu to taky tak připadlo... Představ si, že ti někdo vypráví o úžasné básni, kterou viděl, ale nepamatuje si přesné znění a provázel by tě jejím světem podle vzpomínky a ty by sis tu báseň v sobě vyprojektovala... Ježiš, to mě bere!