Revolucionář, vědec, spisovatel – tím vším byl německý dramatik Georg Büchner (17.10.1813-19.2.1837) a to se také výrazně projevilo v celé jeho umělecké tvorbě.

     Narodil se jako syn lékaře ve vesnici Goddelau ležící v hesenském velkovévodství. Zanedlouho poté se rodina přestěhovala do Darmstadtu, kde Georg navštěvoval nejprve soukromou základní školu a poté gymnázium – zde se začal prohlubovat jeho zájem o drama (zejména Shakespeara) a poezii a zároveň na sebe Büchner upozornil (formou školních referátů) svým literárním a řečnickým nadáním. Po maturitě odjel Georg studovat do Štrasburku, kde se zamiloval do Minny, o tři roky starší dcery ovdovělého faráře, u něhož bydlel. Vedle toho se stihl účastnit i schůzek studentského spolku Eugenia, zajímala ho především otázka svobody v Německu. V roce 1833 se nakrátko vrátil do Darmstadtu a poté pokračoval ve studiu, tentokrát v Giessenu – mladý Büchner tuto univerzitu se špatnou pověstí a nízkou úrovní nemohl vystát, což zřejmě zapříčinilo zhoršení jeho zdravotního stavu. Po svém návratu na univerzitu se začal přátelit s podivínem nazývaným „rudý Becker“  a jeho prostřednictvím se také setkal s člověkem, který se měl stát Büchnerovým blízkým spolupracovníkem, či spíše „spolukonspirátorem“ – Friedrichem Ludwigem Weidigem, protestantským farářem, učitelem a autorem protivládních letáků. Georg Büchner založil v Giessenu a posléze i Darmstadtu sekci tzv. Společnosti pro lidská práva a společně s Weidigem sepsal leták nazvaný Posel hesenského venkova (Der hessiche Landsbote, 1834), s podtitulem „Mír chýším! Válku palácům!“.

     Každá akce však vyvolá příslušnou reakci – členové revolučního spolku jsou vzápětí pronásledováni a vyslýcháni. V této nebezpečné době začal Büchner, souběžně se studiem, psát svou první hru – Dantonovu smrt (Dantons Tod, 1835) – text plný citací a parafrází, zapracovaných do výsledné „koláže“, přesto však originální a to především svou kompozicí. Büchner totiž překračuje dobové normy dramatiky a jeho repliky mají podobu fragmentů – velkého množství krátkých, ale přitom samostatných a plnovýznamových úseků, naskládaných vedle sebe, čímž dochází k rychlému střídání motivických rovin – komična s tragédií či humoru s nostalgií. Krátce po dokončení této hry však již Büchner-revolucionář nemohl v Hesensku déle setrvávat a utekl do Štrasburku, ke své Minně.

     Zde pracoval na své vědecké práci o nervovém systému ryb a přitom psal krátkou novelu Lenz (Lenz, 1836).

Lenz ¹⁾

     Tragickým hrdinou této existenciálně laděné prózy, považované někdy za pouhý fragment (celistvost či dovršenost textu však mluví proti takovému označení), v níž autor opět pracuje s technikou literární koláže (za zdroj mu slouží zejména písemná zpráva faráře Oberlina), je skutečná postava – básník patřící ke skupině Sturm und Drang – Büchner se soustředí na jediné konkrétní období z umělcova pohnutého života a odraz tehdejších událostí v hrdinově nitru.

     Hlavní hrdina přichází do Waldbachu, kde se načas usadí v rodině zdejšího faráře Oberlina. Lenz je vzdělaný, sečtělý intelektuál, zároveň však psychicky nevyrovnaný člověk. Trpí jakýmsi druhem záchvatů, zprvu krátkých a rychle odeznívajících, ale postupem času stále častějších a těžších. Stěžejním motivem Büchnerovy prózy je tak podrobný, až naturalistický popis Lenzova zhoršujícího se stavu, z něhož zoufalý básník marně hledá možné vysvobození. Postupně se s nadějí v záchranu obrací k romanticky viděné přírodě, úlevu se snaží najít v lidské společnosti a nakonec doufá ve vykoupení prostřednictvím víry v Boha – kýženou duševní rovnováhu však nenalezne ani v jednom z těchto pochybných útočišť a ani konejšivá blízkost Oberlina nezadrží Lenze v jeho pádu do propasti šílenství nadlouho. Naopak, přes veškeré jeho úsilí a modlitby, zmocňují se mladého básníka ve stále větší míře svíravé pocity nepojmenovatelné úzkosti a zoufalé osamělosti, stíhán temnými přeludy a nočními můrami zabředává Lenz pořád hlouběji a hlouběji do nepředstavitelné prázdnoty a ubíjející nudy. Cestou vedoucí ven z tohoto utrpení není dokonce ani sebevražda, o niž se básník několikrát pokusí – ale jen polovičatě, s vědomím nesmyslnosti podobného počínání – „vždyť ani po smrti pro něho nebylo ani pokoje, ani naděje“ – sebevražda pro Lenze představuje jen hrůzný způsob, jakým lze docílit uvědomění si sebe sama, jen skrze bolest je schopen alespoň na okamžik okusit svou tělesnost, své bytí. Jediným náznakem vysvětlení básníkova vážného stavu je přitom několik zmínek o jakési dívce z jeho minulosti, která zřejmě vnášela klid do jeho zjitřené duše a jejíž přítomnost Lenz nyní velmi postrádá – přitom však není jasné ani to, zda dívka v době umělcova pobytu ve Waldbachu vůbec ještě žije a jestli na její případné smrti nenese vinu sám Lenz.

     Büchnerova krátká novela má otevřený konec – mladý básník je pod přísným dohledem převážen do Štrasburku – „Zdál se naprosto rozumný, rozmlouval s lidmi; dělal všechno, jak to dělali ostatní; bylo v něm však úděsné prázdno, nepociťoval ani úzkost, ani touhu, bytí mu bylo nutným břemenem. Tak žil nežil …“

     Prvním impulsem k napsání třetí divadelní hry, pojmenované Leonce a Lena (Leonce und Lena, 1836), byla pro Georga Büchnera finančně dotovaná soutěž o nejlepší veselohru (jeho text však nakonec v pořádajícím nakladatelství vůbec nečetli). Jedná se o hru v mnoha smyslech „romantickou“, ať už máme na mysli míšení stylů a žánrů, nedbání tzv. klasických předpisů, přítomnost humoru, vtipu a slovních hříček, autorovu zálibu v Shakespearovi, množství literárních vlivů atd. Je zvláštní, že Büchner v této době vůbec dokázal psát veselohru – vnímavý mladík velmi těžce snášel zprávy o těžkém údělu svých bývalých spolupracovníků a přátel z kruhu revolucionářů, kteří byli vězněni, zatímco on prožíval své dny na svobodě. Na podzim roku 1836 se Büchner přesunul do Curychu, získal zde titul doktora curyšské univerzity a svůj čas rozděloval mezi přednášení, prohlubující se zájem o filozofii a přípravy na manželství s Minnou.

     Navíc v této době vzniká náčrt jeho hry Vojcek (Woyzeck, 1837).

Vojcek ²⁾

     Také v případě této hry vycházel Büchner z hotové „předlohy“ – soudního spisu pojednávajícím o případu jistého Johanna Christiana Woyzecka, jednačtyřicetiletého bývalého vojáka, který v Německu roku 1821 ze žárlivosti ubodal svou milenku Christiane Woostovou a poté se nechal bez odporu zatknout. Na první pohled průhledný zločin zakaluje vrahovo tvrzení, že jeho konání bylo jen uposlechnutím jakýchsi hlasů promlouvajících v jeho hlavě. Přesto byl Woyzeck odsouzen a roku 1824 veřejně sťat.

     Možným nedostatkem či zvláštností tohoto textu je, že se jedná opět o fragment, navíc si u původního rukopisu nemůžeme být jisti ani pořadím jednotlivých listů a samotný text je zásluhou autorova těžko čitelného a zkratkovitého zápisu předmětem mnoha dohadů ohledně správného výkladu. Na druhou stranu, právě tato neukotvenost a otevřenost Vojcka je pro řadu divadelních režisérů spíše kladem. 

     Ústřední postava této hry – Bedřich Jan František Vojcek nebo jen Vojcek – působí od prvního okamžiku nejednoznačně, tajuplně. Příčina tohoto dojmu, či spíše druh této příčiny přitom není jasný ani po dočtení celého textu – mluvím samozřejmě o … o čem vlastně? O jakýchsi vizích souvisejících s nadpřirozenou sférou světa? Nebo o halucinacích jako projevu duševního onemocnění? Vidí Vojcek dál než jiní nebo je naopak jeho zrak nemocí ošálen? A tu se nabízí i otázka – je takto postižený pachatel za svůj zločin plně odpovědný? Je Vojcek, přihlédneme-li k těmto okolnostem, vinen či nevinen? Právě tato dvojí možná interpretace je jedním ze základních prvků, tvořících zvláštní atmosféru Büchnerova originálního dramatu.

     Hlavní hrdina je ovšem rozporuplnou postavou i bez zmíněných průvodních jevů. Není pochyb, že se jedná o obyčejného, nevzdělaného a chudého člověka, jeho slova se však tomuto zařazení nezřídka vzpírají – a tím nemám na mysli jen repliky v tomto ohledu nejnápadnější, kam patří Vojckova zmínka o zednářích či jím citované výňatky z Bible („copak nestojí psáno: A hle, kouř se táhl od země jako kouř z ohně?“ nebo „Ježíš pravil: Nechte maličkých přijíti ke mně.“). I jeho „obyčejné“ promluvy, pronášené slovy odpovídajícími jeho postavení, totiž často opisují úvahy mnohem hlubší, než bychom od někoho takového čekali. Jeden příklad za všechny (obraz 9, dialog Vojcka s Hejtmanem): „My chudáci. Kouknou, pane hejtman, peníze, peníze. Kdo nemá peníze – ať si takovej vsadí jednou na morálku ve světě! Člověk je taky jen z masa a krve. Našinec bude nešťastnej na tom i na vonom světě. Kdybysme se náhodou dostali do nebe, tak tam určitě budeme muset dělat hrom. … Jo, pane hejtman, ctnost! Tak daleko já eště nejsem. Kouknou, my vobyčejný lidi, my na ctnost nemáme, nám musí stačit jen tak přirozenost, ale kdybych byl pán a měl klobouk a hodinky a španělku a uměl vznešeně mluvit, chtěl bych bejt v tu ránu ctnostnej. Taková ctnost, to musí bejt náramně krásná věc, pane hejtman. Ale když já jsem chudák, chudák!“

     Navzdory výše řečenému jedná s Vojckem většina ostatních postav jako s prosťáčkem – to se týká například Hejtmana a Doktora. Zatímco Hejtman k němu přistupuje z pozice jakési blahosklonné povýšenosti, tj. s jistým soucitem, ale také s množstvím hluboko zakořeněných předsudků, Doktor již vidí ve Vojckovi jen vědecký materiál, nikoliv cítící lidskou bytost, a v jednání s ním používá metodu „biče a cukru“.

     Jediným člověkem, který k hlavnímu hrdinovi chová nějaké hlubší city (nepočítáme-li vedlejší postavu Ondřeje), je tak Marie, Vojckova milenka a matka jeho dítěte. Ta sice svým jednáním hlavnímu hrdinovi nakonec velmi ublíží, ovšem její důvody k nevěře jsou zcela prozaické a svou zradu si vzápětí vyčítá.

     Co říci o samotném Vojckovi? Nepochybně se jedná o postavu, která si rychle získá naše sympatie – nemajetný muž se snaží všemi silami uživit svou rodinu a pro dobro svých nejbližších neváhá obětovat vlastní hrdost i veškeré síly. To kvůli tolik potřebným penězům se ponižuje před Hejtmanem a souhlasně přizvukuje jeho prázdným slovům, pro nepatrný obnos se podřizuje i neslýchaným, leckdy až krutým požadavkům bezcitného Doktora. A tomuto muži, dýchajícímu jen pro svou Marii a jejich malého syna Kristiána, se jednoho dne donese, že je mu milenka a matka jeho dítěte nevěrná s Plukovním tamborem – tragická situace přinášející nesmírnou bolest, zklamání a také, v podobném kontextu celkem pochopitelnou, nenávist. Mariina zrada probudí ve Vojckovi touhu po krvavé pomstě, přesto  ji nezavraždí hned, nejedná v afektu. Dlouho se zdráhá uvěřit v pravdivost takového obvinění, pozoruje ji a pátrá po důkazech. S přibývající jistotou ohledně Mariiny viny se pak zvětšuje i Vojckova „vyšinutost“, tělo i duši mu čím dál víc spaluje neklidná horečka a hlasy v jeho hlavě stále pronikavěji volají „bodni, zabodni tu vlčici!“ – v takovém rozpoložení se hlavní hrdina začne chystat k hrůzné odplatě. Koupí u Žida levný nůž, rozdá těch několik maličkostí, které mu patří, a vyzve Marii, aby si s ním vyšla za město, a tam … tam svou milovanou, kvůli níž bez jediného slova snášel všemožné útrapy života, ubodá k smrti. Odhalen a pronásledován, najde svého syna – rovněž mrtvého (utopeného) – tehdy se přetrhává poslední nitka vedoucí k normálnímu, příčetnému Vojckovi a v tom okamžiku také končí Büchnerův strhující text.

     Jak již bylo řečeno, tento dramatický fragment poskytuje novodobým režisérům značný prostor, což dokládá i měnící se interpretační přístup k této hře v průběhu dvacátého století. Zatímco expresionisté vyzdvihovali katastrofické vyznění Vojcka, po druhé světové válce byl kladen důraz na „vědecké“ pokusy na lidech, vylíčené v této hře a předznamenávající tak dění v koncentračních táborech, inscenátoři z řad komunistů naproti tomu stavěli do popředí rovinu sociální nespravedlnosti a s ní spojených témat.

     I když pomineme otázku, které z témat Vojcka je tím hlavním, faktem zůstává, že tento rozsahem krátký, ale přitom mnohovrstevnatý text lze počítat k nejvýznamnějším dílům německé a zřejmě i světové dramatiky.

     Někdy v tomto období vzniká i další Büchnerův text, pravděpodobně opět divadelní hra, z níž se však dochoval pouze název – Pietro Aretino – rukopis prý spálila básníkova snoubenka.

     Koncem ledna 1837 Büchner vážně onemocněl a 19. února 1837 třiadvacetiletý dramatik umírá.   

     „Příčí se jakémukoli zařazení, vymyká se nejen estetice své doby, ale i doby dnešní. Kdyby německá literatura znala – tak jako francouzská – kategorii prokletých básníků, patřil by do ní.“ ³⁾

¹⁾ Georg Büchner – Dílo (Odeon, Praha, 1987); novela Lenz v překladu Jaromíra Povejšila

²⁾ tamtéž; drama Vojcek v překladu Ludvíka Kundery

³⁾ tamtéž; z předmluvy Ludvíka Kundery „Příčí se a vymyká: Georg Büchner“