|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ze mne, z těla, skze ruce, k tvému tělu, přichází démon. V lese ho spatříš, v noci temné, kde světla není, plazí se listím, je vlhko po dešti, díváš se k němu, jak přichází. Blíž a blíž, dýchá ti na lítka. Jeho ohnivý dech, voní sírou, dává se cestou sem. Je blízko. Blíže než kdy předtím,, je v tobě, v tvém těle a ty ho necítíš, vyvstal z hlíny, zbytek mrtvého těla, vyvrhnutého červi. Postava vstala, v tobě a v tvích očích, vidím jeho, jako sebe. Jak se cítíš, bolí tě něco, už nikdy nic více nebude tě bolet. Možná, jen možná, když budeš zvracet tu stvůru, bolest bude jediné co ti zbyde. A žádné světlo, nemoc již nevyléčíš. K životu se nenavrátíš. Plamený dech, bude tvým tělem, a mrtva shlížet budeš k nížinám. Králoství tvé, je šalbou klamu. Velíš pouhé hroudě, jež nic neříká, mlčí, ve svích procesech. Vnitřně, nepohltíš ji ale ona tebe, až zbyde jenom proces, pouhý zákon, jež velí žít, jakožto alternativa před smrtí. A to budeš stát, na kraji propasti a budeš moci skočit, nebo se obrátit a jít strání dolů. K cestám kamenitým, ale již nikdy nevyjdeš lesem na nohou svích, ale dáš se tělesnou stezkou, bez smyslů a bědomí, v klamném snu, jež zříš jen ty. Jež jen tvou doménou, a králoství jež chceš nechat okusit druhým, se ztrácí v záři světa, jak nejtlumenější zvuk. JAko část, velkého zvuku, a kdo tě najde? Kdo tě uslyší, když v malosti, předeš nit smutku, jež nikdy neupleteš. Tak sbohem, strašliví osude, proč zrovna tys, to musela být, záři se ztratit, v hlubinách temných, škvoři tam žijí, ale nikdo, nestáhne ruku tam, kde ty teď ležíš, a nemůžeš brečet, a nikdo ti neřekne, přestaň snít, jsi tam, kde peklo žije. Kde světlo se bojí, že bude ztraceno.
A tvé tělo, krásného světa, zmodrá a ztuhne, studené, bude tam věčně, jako děs světa. Už není světlo, rozumíš tomu. Světlo jež bys spatřila, ne, je ti to jedno. Koukáš na mne, jako na něco z divočiny, jako na smrt, na lískový ořech, na bramboru, na vidličku. Co můžeš chytit, co s ní můžeš jíst. Jako další z řady, nástrojů tvého snu. Kde ztrácí se hranic, mezi živími a mrtvími věcmi. Kdo se tam vyzna, snad ty za tisíc let, teď jen bloudíš, jako stehno v tmě, když hledám a ty tam nejsi. Je to takové, zmizí kontakt, vnoříš se v sebe, ale nebudeš to ty, tvůj ďábel tě počal, tvůj ďábel jsi ty. Staň se andělem, a peklo vezmi, v ruce a foukni jak prášek vyletí, do třpytu noci. KDyž jsme seděli, u vody a měsíc se odrážel od hladiny. Šelest a větru dech, tě chladil za krkem, když jsem si hrál s tvími vlasy. Vzpomínáš? Vidíš to? Nebo jen tak knučíš, jako zbitý pes, co ztratil hrdost. Zavřený v kleci, ponížen. Na vodítku. Taková jsi, a takto jsi ztracena. Ruce máš krásné, ale led z nich bude. Tělo tvé, stane se hlínou, již milovat nemůžu. Neb milovat, tebe, spatři se, ve svém jasu, ne jako ďábel, jež září, ohněm smrti.
|
|
|
