Na tento den jsem se hrozně těšila. Po delší době mi můj páníček hodlá věnovat trochu víc času. Budu se povalovat na gauči a mazlit se s páníčkem tak jak to mám ráda. Povalování je přece tak báječné. Bylo mi ale divné, že nejsme sami. Copak ta paní u volantu, ta mi moc nevadí. Dostala jsem od ní už pár pamlsků. Jde mi hlavně o toho neznámého psa, který leží vedle mne na sedadle v autě a neustále na mne civí s vyplazeným jazykem. Jenom doufám, že to není nějaká namyšlená slečinka. No uvidím, co se z ní vyklube. Zatím ji tedy ignoruji a občas zavrčím, co kdyby náhodou.

 První večer po příjezdu do kempu jsem zůstala v klidu. Nic zvláštního se nedělo a já se skutečně pořád válela na posteli, pokud nepočítám pauzy na krmení a vyčúrání. Prostě všechno bylo tak boží. Jenomže ouha! Proč mi nikdo předem neřekl, že součástí společného víkendu budou i vycházky. A hlavně takové na jaké nejsem zvyklá. Většinou se jen pomalinku loudám a sleduji cvrkot kolem. A při prvním náznaku mého znaveného tělíčka se vracím domů, sumasumárum během půlhodinky. Netvrdím že ven chodit nechci, jen nikdy nic nepřeháním. Mohli mi rovnou říct, že budeme celý den, slyšíte jak strašně to zní: ,,celý den" chodit. Zalezla bych pod postel a rafla každého, kdo by se mě snažil dostat ven. Jestli to není taky tím, že se nezeptám předem. A hlavně zbožňuji svého pána, ten by přece takové podlosti schopen nebyl.

  Druhý den jsem se přesvědčila že byl. Prostě mě nechali běžet, navíc vedle toho druhého psa, který mi od začátku sprostě dokazoval, že pro něho je takový výlet prkotina. Já hloupá se držela v jeho patách aby ze mne neměli srandu, že nic nevydržím. A to byla chyba. Měla jsem se asi u prvního patníku otočit, vyčúrat a nutit si návrat. Třeba by to sežrali. Jenže když si vzpomnělo moje tělo že je unavené, bylo pozdě. Nikdo se nehodlal vracet. Snažila jsem se využít svůj veškerý um. Od ztrápeného obličeje po demonstrativní polehávání na zem uprostřed pochodu. Nic bohužel nezabralo. To jak mám špinavý kožich od bláta jsem úplně ignorovala, mým cílem bylo ukončit trápení bolavých nožiček.

   V polovině cesty došlo konečně i na odpočinek. Z posledních sil jsem zhltla nabízený párek a složila svoje tělíčko na lavici vedle páníčka, unavená a uražená. Moc dobře jsem slyšela, jak mě všichni kolem litují. Ale nikdo pro mojí úlevu nic neudělal. Modlila jsem se aby ta pauza byla co nejdelší. Bohužel mi bylo dopřáno sotva půl hodiny přestávky. Všichni se zvedli k návratu. Ten hnusný pes už kolem zase pokřikoval ale mně to bylo šumafuk. Nereagovala jsem ani na volání a už vůbec ne na podávaný pamlsek. Potom mému pánovi došlo, že návrat zpět nezvládnu. Bavili se chvilku s paní od volantu, co se mnou udělají. Zvědavost mě přímo žrala. Pojednou jsem cítila, že se jakoby vznáším. Pootevřela jsem jedno oko a ejhle... přání klidu vyslyšeno. Můj pán mě za pomocí paní od volantu ukládal do krosny. Tak mě má přecejenom rád... Hlavně si nesmím moc rychle ,,odpočinout". Mohlo by se mi stát, že zbytek cesty opět pošlapu po svých. No... ještě pár unavených obličejů pro fotoaparát paní od volantu a můžeme vyrazit. Jak já tyhle výlety zbožňuju!...