|
| |
 |
|  |
Kat
Nasadil jsem další smyčku na krk jednoho z těch odporných čarodějníku. Měl tolik drzosti, aby se Bohu do tváře rouhal modlitbou. Odplivl jsem si. Odporné ďáblovo plémě.
Zdálo se mi, jako by se s případy posedlosti v poslední době roztrhl pytel. Nebylo dne, kdy by svatá inkvizice neodsoudila některého z těch špinavých psů na hranici, k lámání kolem, čtvrcení, nebo oběšení. Miloval jsem smrt. Miloval jsem ji, než jsem se stal katem. Teď už se mi jen hnusí. Jediné, co mě drží nad vodou je, že živé je nenávidím ještě víc. Oporné nádoby plné hnusu a špíny. Zbabělé a bezpáteřní. Kolikrát jsem viděl některého z nich plazit se u nohou soudu, škemrat, slibovat, ponižovat se, jen aby nepřišel o ten svůj mizernej a nicotnej život. Už vím, že není žádná lidská hrdost, jen prázdná slova. Tváří v tvář poslu smrti jdou zásady do háje, a oni se najednou vidí, jací jsou doopravdy - vystrašení, ubozí, malinkatí.
Tenhle se alespoň modlí, pomyslel jsem si a trochu v mých očích stoupl. Jenže to už jsem dotahoval smyčku poslednímu ze třinácti. Jak velkolepá poprava. Kněz trval na tom, že jich musí být právě třináct. Prý měl vidění, ve kterém mu Bůh vyjevil své přání a plán ohledně našeho města. Jedním z obrazů byla i dnešní poprava. Blázen, vždycky se snažil ze všech sil, aby byl váženým a uznávaným "duchovním otcem," nakonec toho dosáhl. Stařičký, vysušený, bez sil té tolik toužené moci využít. A tak se mstil. Mstil se, že je starý, mstil se za všechna odříkání, která dobrovolně a s radostí dodržoval. Mstil se, že je člověkem. A lidé umírali po desítkách, stejně jako dnes.
Zavířily bubny. Podkopl jsem první špalek. Nenávidím tuhle práci. Dav zajásal. Další bubny, další jásot, další modrající tvář a vypoulené oči. Copak to nikdy neskončí? Jednou ano. Až už nebude koho popravovat, už nebude nikdo, kdo by popravoval. Chvilku mi přišlo líto, že u toho nebudu, ale pak jsem mávl rukou a podkopl poslední špalek. Žena se naposeldy zazmítala, a pak utichlo chroptění a utichly bubny. Dokonce i dav se zdál nezvykle klidný. Připadalo mi, jako by vyčkával. Zmateně jsem se rozhlédl, už nebylo koho popravovat, představení skončilo.
A pak někdo hodil kamenem. Před očima se mi rozprostřela rudá mlha. Byl jsem katem už příliš dlouho.
|
|
|
