vždycky míváme na Vánoce ananas, nakonec ho sním sám, protože ho nikdo nechce jíst... a míváme cukroví a prostřený stůl, protože na Vánoce se patří mít napečené cukroví a stůl má být svátečně prostřen... na Vánoce se vždycky hádáme víc než v jiná roční období, protože na Vánoce patří dělat si ve věcech pořádek... když jsem nervózní, zebou mě nohy, a musím proto chodit často na záchod, okrájím ten ananas, protože stejně musím vstát od počítače, abych si došel na záchod, a z takových
opojení

složili svět, stát nad porcelánovou mísou a sledovat to žluté lanko, jak opouští tělo a tělo opouští napětí a alespoň chvíli se nedá dělat nic jiného, než stát nad mísou a sledovat, jak tělo s močí opouští napětí a tím opouští tělo napětí... tedy: proběhly u nás také Vánoce, totiž Štědrý den (existují v Čechách noviny, jejichž zaměstnanci mají výslovně zakázáno používat sloveso p r o b ě h n o u t i - ... vydavatel těchto novin odsoudil slovo do exilu... copak snad všechny události skrze nás nepostižitelně n e p r o b í h a j í ??) ...Štědrý den, ten příslib pohanské naděje, co nabídne plemeni danajsky obdařeném vědomím nová epocha, se opět ozval těžkým brumendem... kolika šedivými vlasy každoročně platím za to jednodenní čekání, až ono nové začne? ...mou štědrovečerní nadějí bývá právě víra, že čekání jednou skončí... - čekat jeden den, to se ještě dá snést, Pane, tušils to..? - já Bolestín prvý z Boží milosti ničím; - a tak jsem se den po Kristově zrození do noci kroutil u počítače a až kapitulace před potemnělým kyrysem jindy mi tak zpěvavé češtiny po dvanácti vypocených verších přinesla úlevu... pak jsem si napustil vanu a měl jsem v plánu ležet v ní dvě nebo tři hodiny, abych se zbavil psychických jedů, téměř vždycky mi to pomáhá, ale pak do koupelny přišla ženina mlčenlivá babička, máme v koupelně záchod a potřebovala se vyčůrat, otočila se v úzké průchozí komoře, co máme před koupelnou a čekala a mlčela a tak jsem zase z vody po chvíli vylezl, ale už mi bylo líp... protože se tichá svatá noc chýlila k půli a mohla začít noc bílá a platonická, v níž se sněhem posvěcenými ulicemi prochází stařeček Kristus a opilá Magda; tak jsou Vánoce ve mě nejvíc vždycky pár dnů před Vánoci a pár dnů po nich... když vysloužilý archivář z Rounku dával malý papírový betlém do lesní kaple svatého Antoníčka nad Rounkem, jako to dělá už pětadvacet let, ozdobil malý oltář chvojím a zapaloval malou svíčku, aby i v kapli byly Vánoce, to jsem měl pocit, že právě tehdy mám Vánoce, malé největší, které se vůbec nevážou ke kalendáři... a když jsem odvážel ženinu babičku zpátky od nás k ní domů do Kněžic, zastavil jsem s autem při cestě zpátky u kněžického kostela, vždycky se tam totiž zastavím, když jsem v Kněžicích, a když jsem koukal (ano, právě koukal, jen jsem koukal, nechal jsem si do těla padat ty obrazy a silnicí znásilněnou kněžickou náves) ...koukal jsem na ojíněný a neuvěřitelně příšerný malovaný betlém vedle kostela, pár metrů od misijního kříže, prostého jak evangelík s knihou; betlém tam vždycky staví vedle kostela, vždy si říkám, že ho maloval tamní pan farář, nebo některý z věřících, asi ten, který namaloval fosforeskujícím emailem i sochy svatých v kapličce na návsi; jestli tohle není pop-art, tak nic takového neexistuje, postavy v betlému i ti hrůzní svatí v kapli jsou takoví, že se na ně nemohu vynadívat, ale velebnost a odpuštění Boží to kněžickému faráři odpouští, dokonce se snad dá i něčeho svatého u kněžického kostela dotknout, to je těmi lidmi, kteří tam chodí, protože je tam svato, protože tam chodili jejich předkové, protože tam bylo svato, protože.... a v mlžných korunách lip u kostelíka špalíry dárců a zlodějů, co tu dávali a brali a z té výměny se nedočkavým dětem tetelí vzduch u sakristie (...ta na podzim a zjara tiše napjatá letoviska na mořských pobřežích...!) tlusté zdi kostela dýchají odemčenými vraty a to mě dělá spokojeně a bezhlesně obrovským... Vánoce existují, říkal jsem si před kostelem, byla mi zima, ale dokouřil jsem, v autě mi bude teplo, těšil jsem se, topení naplno, musím jet pomalu, protože hadovitá silnička z Kněžic je zledovatělá a mohla by mi podat jablko a já bych se nahý probudil z ráje... blbá je, blbá, blbá je smrt, když se ti zrovna umřít nechce, když na smrt nepomýšlíš, smrt v tobě zemřela! - a kolo sjede a smrt je živá bleskovice, ta vždycky trpná milenka...