„Krvavě rudý obzor barví krajinu, zapadlo slunce. Pro lidstvo naposled. Poslední paprsky se dotkly staveb velkého města, už nikdy se nevrátí zpět. Lidstvo vyčerpalo veškeré své zdroje. Došla všechna energie, ze země se ztratil život. Dříve rušná planeta se s každou minutou mění na poušť, bohapusté písčité nic zbude z největší civilizace všech dob, z civilizace protkané sítí optických kabelů, které dominovaly informační dálnice, kdy člověk nemusel udělat ani krok a měl na dlani celý svět.

Krvavě rudý obzor barví velké město. To se zapsalo do dějin pod názvem Hradec. Jako poslední hrad, poslední bašta lidstva. Zde se naposled setkalo vědomí s nevědomím a lidský rod navždy zanikl. Ještě je nám dovoleno prohlédnout si rozvaliny dříve tak slavného města, než ho zasypou nánosy písku. Naposled míjíme koryto mohutné řeky, kterou dřív protékala voda z hor dolů do nížin a do moře, řeky, která nesla jméno Labe. Pak poslední pohled na krásné stavby, jež zanedlouho zaniknou a budou nemilosrdně smazány z mysli všech, všech nás, kteří nevíme, že kdy tyto stavby existovaly. Secesní Kotěrovo muzeum se svým atypickým půdorysem, gymnázium Josefa Kajetána Tyla ve tvaru otevřené knihy a pomaličku letíme korytem té vyschlé řeky, kterou obyvatelé zvali Labe. Pak ještě mineme vodní elektrárnu a Jiráskovy sady s dřevěným kostelíkem, který padl za oběť energetické krizi a je spálený na uhel stejně jako vše, co se ještě spálit dalo. Nebylo jiné východisko ze situace. Poslední myšlenka na téma „co kdyby“ se mihne hlavou, ale to už jsme nad komplexem fakultní nemocnice a před námi se rozkládá malé městečko panelových domů – Moravské předměstí. Ano, i Moravské předměstí je smeteno do tratoliště dějin. Z vrchu ohlodané domy se už nevypínají k nebi ve své dřívější kráse. Výkvět poslední z kultur, která touto zemí otřásla. Již nikdy se z této rány – z této kultury – lidstvo neprobralo. Moderní doba se sebou přinesla tolik energetických výdajů, že zemi zahubila. Vše ostatní byly jen záchvěvy snahy konec odvrátit. Panelové domy pomalu, ale jistě zasypává písek a my se ještě vrátíme k centru Hradce, abychom spatřili…“

„Co spatřili?“ práskl rukou do stolu a odhodil kopii dokumentu, který tisíckrát četl, „Hannah, proboha, co spatřili?“

„Šimone, nerozčiluj se stále. Snaž si udržet od toho odstup,“ uklidňuje jej Hannah.

„Jak si mám udržet odstup, když víš, jak mě to pronásleduje. Chci všem dokázat, že Hradec skutečně existoval. Naše kultura nevznikla z žádné doby Temna, ale stojí na základech jiné, zaniklé civilizace. Chápeš, co by tohle zjištění mohlo pro náš pohled na svět znamenat?“ s hlavou zborcenou v rukách a s pohledem na dokument – epos, poslední písemnou památku doby Temna a první památku nové doby, se opět odmlčel.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Vždyť znáš můj postoj. Taky bych se ráda dobrala pravdy,“ uklidňuje ho Hannah.

„Promiň, nechtěl jsem se na Tebe rozčílit. Jen je pro mě moc těžké po tom všem zase znovu obhajovat před vládou nové povolení na vykopávky, na kvóty dělníků, na možnost přivézt domů vzorky na rozbory. Je toho na mě moc a nejraděj bych znal odpověď rovnou, proč se hrabat v zemi?“ tázavě hledí Šimon na svou ženu Hannah.

„Protože jiná cesta není, můj dětský sen to nebyl. Šimone, nemusím ti připomínat, že tys mě pro tuhle práci nadchl, když jsem chtěla z Univerzity odejít? Jen díky Tobě jsem mohla obhájit svou doktorandskou práci o archeologii, zkoumající jen několik let starou historii. Ten obor byl tenkrát v plenkách. Kdyby ses tenkrát nerozhodl pro rozvaliny zrovna zrušené továrny na náhradní díly a kopal bys třeba tady na Zemi, paraarcheologie by nikdy nezažila takový rozmach,“ argumentuje Hannah a Šimon jen pokyvuje hlavou.

„Ano, to je pravda. Stejně tak dobře víš, že jsem to dělal jen kvůli Tobě, že mě nezajímá, co všechno vyhazovali dělníci do odpadních jímek, ani jakými jedy znečistila továrna okolí. Nezajímá mě život dnešních lidí, protože se mi zdá, jako by plaval na vodě, neměl žádnou reálnou oporu,“ snaží se vysvětlit své pocity Šimon, „tak třeba je děsí, co bude po jejich smrti, ale vůbec je nezajímá ta strašlivě dlouhá doba, co byla před nimi. Jak někdo může ovlivňovat budoucnost, žít skutečně plnohodnotný život, když sakra ani neví, co bylo před ním, co znamená doba Temna.“

„Tak těm lidem musíš dát alespoň nahlédnout do toho, co bylo nedávno, vlastně včera, abys vzbudil jejich zájem,“ namítá Hannah, „oni prožívají natolik hektický život, že je to ani nenapadne zastavit se. Nemají proč se dívat kolem sebe.“

„A myslíš si, že od titěrností jako je továrna, zchátralé domy, nepoužívané cesty, barely na asteroidech, když se ještě likvidoval odpad postaru vzbudíš zájem lidí o jim tak vzdálené době Temna?“ pozvedne Šimon tázavě obočí.

„Doma se o to alespoň snaží a zatím to vychází.“

„Jo, vychází. Paraarcheologie zažívá rozkvět a s tou naší to jde z kopce,“ obrátí se Šimon zpátky k eposu.

Hannah přijde blíž, pohladí svého muže po vlasech a obejme jej kolem ramen. Chce alespoň na chvíli pocítit fyzickou blízkost, kterou tak intenzivně prožívali dřív.

„Víš, myslím,“ začne Hannah, „bude důležitější naplánovat rozpis služeb na zítřek a navrhnout, v jaké lokalitě pokračovat. Jestli přijede zítra Protektor s povolením, ti noví dělníci mohou začít hned kopat.“

„Hm, máš pravdu, tady jen ztrácím čas.“