Psala mi               (16. 4.)

Ta fotka na stole – – jsem to já?

A kdybys mě nepotkal

a náhodně míjel můj náhrobek –

poznal bys mě z úsměvu?

Farář s klaunským nosem

Vzduch byl jako zádušní,

                              hlas faráře 

stékal trapnosti po čele.

Nevzpomínám si, že by o ní,

                                   když žila,

kdokoli mluvil tak legračně.

A náhle: smích, a padal neslyšně,

že by se listopad uzarděl.

Rudý jako rak

v zabahněném potoce, brunátný,

        jako by se styděla

sama krev,

slyšel jsem, viděl jsem

          praskající stavidla,

když v očích kaštany

        pukaly žárem,

a hladina smíchu zlomená.