Stín a moře vln

Petr Herman

I.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Harmonie šustění. a šumícího listí

je jak stromový balet

tančí chvíli tak a pak chvíli onak

na stranu se uklání a pak v tichém bezvětří

urovnává lístky, uhlazuje svou skráň.

A ještě než jde spát, roztáhne

větve v korunách, protáhne své tělo,

rozpaží větve by večerní modlitbu vykonal

a tu možná slyšet jeho hlas

tichý, tichoučký … sotva jej uslyšíš.

Věčný stín a moře vln

v korunách stromů, Bože,

mi přej a dej dostatek síly

bych vyrostl ve statný strom

a dodej mi víc víry v lidi

zdá se mi, toť špatný tvor.

Ale tak špatné to sním zas není,

vždyť má v sobě to, co já,

když už už zdá se, že skomírám,

nabere odkudsi životní sílu,

o níž nemám tušení, kde se skrývá,

a žiji a žiji dál

Stín a moře vln

v korunách stromů, Bože,

přej nám. Amen.

II.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Mír vzácných chvil

ticho kolem a vůbec nic

nechtít. Jen stát a dívat se

Jak se do něj opírá vítr

a jak čelí tomu zlu. Statný strom,

větve a listy od něj polámaný a

pranic si z toho nedělá. Nové listy a větve

vyraší a pak bude opět zelený, krásnější,

silnější a moudřejší jak dřív.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Symfonie šumícího listí.

III.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Ohýbán neustálou silou

svých větví a větru, mlátí se

ze strany na stranu. A když

náhle přestane dout, ten strom

se narovná. Ustál ten boj. Zvítězil.

Jak lidé v totalitním systému,

vláčeni ze strany na stranu,

pokora a čest, hrdost a pýcha

zlomit se nedá. I oni ve svém boji dokázali zvednout

své tělo. Napřímit se a hrdě jít dál.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Symfonie šumícího listí.

IV.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Blízkost jeho duše cítím,

stojím tam a čas najednou, jak by se zastavil

tajnou řeč vysílá, když ve větru větvemi klátí

jak námořník vlajkovou morseovkou

vysílá šifry do okolí. A málokdo je pochopím

Málokdo se nad nimi zastaví. Málokdo s ním cítí.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Harmonie šumícího listí.

V.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Žlutý koberec pampelišek

vyrostl ve stínu a tak

jsem si, ve snaze učinit si pohodlí,

na něj lehl a zahleděl se

do zelené mihotající se koruny

a tiše jsem sledoval to věčné šumění,

hemžení se ptactva, ti ptáci přilétají

na kus řeči se stromem a opět odlétají,

když řeč najednou ztichne a vázne, ve snaze

udržet si náklonnost a přátelství toho stromu.

Přesně jako my, lidé, jsme nuceni jakýmsi pudem,

když se najednou neví, co říct,

radši na chvíli odejít,

aby se posléze vrátili a mohli najít

společnou řeč. Princip přátelství.

Princip obecného mateřství

Vždyť i ten strom je pro ptáky vlastně „ matkou,“

co je věčně hlídá. Nabízí jim

otevřenou náruč, která chladí paprsky Slunce,

která chrání před útokem jiných dravců. Nabízí

jistý a slušný komfort bezpečí.

Tak i my, lidé, u svých přátel hledáme

něco, co nás chrání, co nás hřeje,

nějaký pocit jistého bezpečí, rady

možnost vypovídat se z problémů.

A tak si dál ležím v těch pampeliškách

dívám se do koruny stromů

a prožívám si to ticho:

Stín a moře vln

v korunách stromů

Symfonie šumícího listí.

VI.

Stín a moře vln

v korunách stromů

Celé dny se dívám do koruny stromů

a celé dny mám jen stejný pocit

Stát se na chvíli stromem

laskat ptáky svými listy

schovávat si je jak poklad nejcennější

hladit ji po hřbetě a chtít být chvíli i jimi,

touha chtít se svobodně rozlétnout

do neznámých krajů za dobrodružstvím

a pak se vrátit se jak do „lůna mateřského“

Čekání na návrat. Někdy přímo až beznadějný

Mrtvo a ticho v ulicích, rozbourané staveniště

pláč okolo zdupané ruminy a stín toho

stromu. Jeho květy zničehonic padají na zem,

rozbíjejí se jak slzy o kamennou dlažbu. Ten strom

zničehonic vypadá jako žena, ana neoděna,

nenalíčena a neučesána pozbyla veškeré krásy.

Ale to je jen zdání. Za malou chvíli je obsázen

plody své lásky zkrášlí své tělo a světe,

div se, je možná krásnější, než dřív.

A tak i my lidé, jdoucí světem

chvíli jsme slzami rozbitými o dlažbu

chvíli těhotnými a v dlouhém očekávání,

abychom pak porodili a byli jsme krásnější než dřív.

Celé dny se dívám do koruny stromů

celé dny mám stejný pocit

že pro svoji zabedněnost a zahleděnost do svých problémů

nevidíme naši krásu, krásu člověka,

natožpak krásu stromů. Jen poslouchejte:

Stín a moře vln

v korunách stromů

Symfonie šumícího listí.