Já nejsem plakátová krasavice vystřižená z úvodní stránky módního časopisu. A nejsem a ani nebudu nikdy paní Dokonalá.

     Můj hlavní problém neni jestli mam francouzskou (nebo jakou) manikůru opravdu tak skvěle provedenou, jak píšou v mym "oblíbenym" časopise. Snad mě víc zajímá jestli mam zrovna nehty vůbec nějaké. Netrápí mě jak zbalit mého vyhlídlého miláčka za 5dní i s bonusem, ale spíš mě tíží otázka, zda -když jdu se svým PSÍM miláčkem na procházku- stát či jít, když vykonává svou potřebu, zda ho tím rozptyluji, zda čeká že půjdu či snad jestli se na mě nekouká jak na "úchyláka".

     Ty hadříky v časopise jsou fakt úchvatný. Ale nejsou příliš levný? Dva tisíce za takovej nátělník? No promiňte, ten vyhrábnu i u mamky ve skříni. No co, teď je to moderní, takže jako manažerka, desingérka , no prostě jako hodně peněz vydělávající žena (v dnešní době, přece nejsou osoby, které by si vydělávali jen minimální mzdu, to nevíte? Já jsem si tim skoro jistá, protože v časopisech se o takovejch nepíše... a basta!) si to prostě můžu dovolit.

     Snít si můžu, ne? To že vydělávám devět tisíc čistýho, to stejně nikoho nezajímá. To že z toho ještě platim nájem, jídlo a vůbec život? Stejně se očekává, že budu nosit "in" věci a každopádně nebudu  v ničem ani trochu pozadu. S holkama v práci si budu povídat, jak se mi nechce do Itálie, protože tam je děsně špinavá voda. (Copak se dozvědi, že tam nejedu, protože na to nemam?) Do Řecka taky ne, tam se chystáme přeci s přítelem. (Řikat jim, jak jsme na Mácháči spokojený asi stejně nemá cenu) No a někam dál? Vždyť se mi přece dělá z dlouhýho cestování špatně! Přece bych se někam netáhla...

     Když se kouknu do našeho dámského časopisu, zjišťuju, že mam hrozný vlasy, tlustej zadek, spadlý víčka, nedokonalýho partnera, taky děsný džíny (který už jsou mimochodem celý DVA měsíce mimo módu!!!)a můj život je vlastně na dně.

     Na toho krasavce naproti v tramvaji, co má svaly větší než všichni z Komanda dohromady, stejně nepůsobí moje důsledné pomrkávání, jak radili v časopisu. A výsledek to má ještě opačný, protože mě pustil sednout, snad jako kdybych byla postižená?! S kamarádkama si nevyrazíme na nákupy do New Yorku, i když je to s radama slečen redaktorek tak jednoduché. A ani si neudělám víkend plný zdraví a krásy a budu ráda, že si aspoň vytrhám obočí podle nejnovějšího návodu a že snim aspoň rohlík se salámem za celej uspěchanej den.

     Víte co? Kašlu na to, jdu si dřepnout na můj polorozpadlej gauč (koupenej za stovku od jednoho chlapa, to je co?!), spočítám si všechny úspory a pak půjdu, koupím všechny "inspirující" časopisy v celé Praze. A pak? Pak je spálím a budu si žít, jak chci a budu mít klid. A budu se smát. A třeba? Třeba vydám svůj vlastní antimódní časopis.

     Jen... snad to všechny ty Pražandy přežijou.