Padesátá léta. Období strachu, útlaku, represí. Období těžké zvláště tehdy, když vám otce, statkáře, popravili jako třídního nepřítele, a vy jste se pokusili pokračovat v jeho práci. Když na vás těsně po skončení dospívání čeká mnoholeté uvěznění. Ale když jste mladí a máte sílu do života, dá se všechno přežít. A za mřížemi se dá najít i láska...

   Scénárista Jiří Stránský už se do období padesátých let vydal nejednou – ať to bylo v příběhu z komunistických lágrů Bumerang nebo v seriálu Zdivočelá země. V Kousku nebe (režírovaném Petrem Nikolaevem) tentokrát nesleduje osudy týraných prominentních nepřátel režimu; jeho hrdina je „malou rybou“, pouze jedním z mnoha řadových politických vězňů, který neni vystavován mimořádným trestům, ale který prožívá své uvěznění v řadovém kriminále.

   Mladičký Luboš je za protistátní činnost odsouzen ke dvanácti letům vězení. Na svém putování projde mnoha celami, pozná nejrůznějši typy spoluvězňů i bachařů, vyzkouší si práci kopáče, klempíře i doktorova pomocníka, dostane se do vězení až na Slovensko... Nikdy však neztrácí svůj mladický optimismus a smysl pro humor, ať sebevíc šibeniční, stejně jako se nevzdává snahy učinit svůj život snesitelnějším. Jeho chování je nakažlivé i pro jeho spoluvězně, kteři mu posléze nezištně pomáhají v korespondenci a pak i v setkávání s mladičkou zelenookou vězeňkyní, Slovenkou Danou, která se po letmém zahlédnutí stane předmětem Lubošových tužeb...

  Snímek není klasickým dramatickým příběhem s pointou a rozuzlením, spíše sledem epizod, které potkávaji hrdinu na jeho cestách od cely k cele. Důležité je zde představování jednotlivých spoluvězňů, na které Luboš po cestě naráží – přestože žádný z nich se na plátně neobjeví na dlouho, většina zůstane v hlavě, ať už je to bývalý kuchař, barvitě popisující u chleba exotické recepty, nebo někdejší odsouzenec k smrti, jemuž dlouhé čekání na rozsudek poškodilo nervy. Kruté aspekty zacházení s vězni nelze samozřejmě u filmu z tohoto prostředí zcela pominout – a tak se i Luboš dostává za vzpurnost na samotku, jednou je vystaven bití a jindy je bachařem donucen sledovat popravu. Celkově však snímku dominuje spíše lyrické ladění (ilustrované častými záběry na oblohu nad vězením) a  záblesky humoru tu nejsou ojedinělé (tajné krmení hlídacího psa, který má pak raději vězně než bachaře, Lubošův výrok u soudu: „Dvanáct let nebo sto dvanáct, to máte jedno.“).

  Velký podíl na přesvědčivosti příběhu má hlavní představitel Jakub Doubrava, který výborně postihuje svého na pohled všedního, ale vnitřně silného a stále optimistického hrdinu. Určitý rušivý element představuje pouze hercův věk – přestože podle scénáře by Lubošovi nemělo být o moc více než osmnáct, na Doubravovi je patrné, ze už před delši dobou překročil dvacítku. Jeho protějšek, slovenská herečka Táňa Pauhofová, má poněkud méně prostoru, zůstává spíše vytouženým objektem hrdinových snů, aniž bychom se příliš dozvěděli o tom, jaká je doopravdy. Mnohem zajimavější příležitosti nabízí snímek představitelům pestré škály vězňů

 – každý z herců ztvárňuje životnou, celistvou postavu a žádný se nesnižuje k figurkaření. Nejvýraznějším je přitom Petr Forman jako bývalý odsouzený k smrti, ale nezapomenutelný je i kuchař Josefa Somra, dvojice klempířů v podání Pavla Zedníčka a Vladimíra Javorského či lékař Ondřeje Vetchého. Mezi bachaři pak bezpochyby zaujme Pavel Landovský – a nejen pro paradoxnost svého obsazení.

  Pro celkové vyznění snímku má pak velký význam kamera zavedeného Martina Duby – ať už pro onen často snímaný obrazný „kousek nebe“ nad vězením, či pro panoramata, která Luboš pozoruje z výšky.

  Od Kousku nebe nečekejme dramatickou podívanou ani zásadní poselství. Je to příběh o tom, jak se dal prožít život v komunistickém vězení, pokud jste byli řadovým vězněm. Že se v něm dalo najít přátelství, láska i naděje.