Tak to chodí …

Jan Balabán – Možná že odcházíme, Host, Brno, 2004

     Do rukou se mi dostalo dílo ostravského spisovatele Jana Balabána (nar. 1961), autora knih Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Český beran (2000) a Kudy šel anděl (2003). Prozatím posledním vydaným titulem tohoto autora je soubor dvaceti kratších povídek (v průměru 5-10 stran), který nese název Možná že odcházíme a vynesl Balabánovi nominaci na cenu Magnesia Litera 2004 v kategorii Próza. 

     Ačkoliv se jedná o tematicky bohatou sbírku textů, zdá se mi, že alespoň některé z nich bychom do společné škatulky zařadit mohli, a také se o to hned pokusím.

     Jedním z motivů, přítomných hned v několika povídkách, je vzpomínání na dětství, které je důležitým prvkem povídek Diana, Kolotoč, U komunistů nebo Pyrhula pyrhula – pohledy do minulosti a důvody k  nim se však liší. Diana je příběhem o muži, který se vrací na místo spjaté s jeho raným mládím – faru, kterou kdysi spravoval mužův dědeček – a setkání s rekvizitami jeho dětských her ho zasáhne víc, než očekával. Kolotoč vypráví o muži, trpícím rodinnými hádkami svých nejbližších přátel, kterého pohled na důvěrně známou zábavnou atrakci přiměje ke vzpomínkám na jeho první zkušenost s ní a pocity nepatřičnosti a samoty s tímto zážitkem spojené. V povídce U komunistů se setkáváme s mužem rozjímajícím nad proměnami okolí, mužem, jehož pronásledují nepříjemné vzpomínky na již zesnulou matku, z nichž ho částečně vysvobodí až nečekané seznámení s vlastní sestrou, jejíž existence mu byla do té doby utajena. A hrdina příběhu Pyrhula pyrhula začne vzpomínat na své dětství, když spatří hýla, tvora, který ho svou nenápadnou přítomností provázel po většinu života.  

     Dalším tématem, spojujícím některé z textů, je komplikované soužití muže a ženy, o kterém (mimo jiné) pojednávají povídky Uršula, Triceratops, Edita a svým způsobem i Gabriel a U komunistů. V Uršule žena postupem času rezignuje na snahu změnit svého manžela a smiřuje se s potupou jeho častých nevěr. Příběh s tajemným názvem Triceratops vypráví o muži, ve vztahu k ženám značně nezkušeném, jehož v podstatě prázdný život se změní s příchodem dívky, která ho svou zvláštností a netradičním převzetím iniciativy ve vztahu muž-žena přiměje k zamyšlení se nad sebou samým a následně i ke změně jeho dosavadního přístupu k opačnému pohlaví.  Povídkou, ve které je toto téma asi nejmarkantnější, je Edita – smutný obraz rozvádějícího se páru. Naproti tomu Gabriel je vyprávěním o probouzející se lásce mezi dvěma mladými lidmi, lásce, v níž se mísí fyzická touha s potřebou důvěrného přátelství. Co se týče již zmíněné povídky U komunistů, zde je toto téma zastoupeno rozpolceností hlavního hrdiny, který po blízkosti nějaké ženy velmi touží a zároveň jej od této představy odrazují vzpomínky na dusnou atmosféru panující ve vztahu jeho rodičů a příčinu postupného rozkladu tohoto manželství – jeho matku.  

     Posledním z motivů, jehož přítomnost je evidentní ve více textech, je vztah rodiče a jeho dítěte, jež je důležitou součástí povídek Kluk, Hořící dítě či Salámoví koně. Text nazvaný Kluk líčí výlet otce se synem, který se již ocitl na prahu dospělosti, při němž se stárnoucí muž neubrání nostalgickým vzpomínkám a uvědomí si neodvratitelně se prohlubující propast v jejich vzájemném vztahu. Hořící dítě je tragický příběh o nemocné holčičce, o kterou její milující rodiče připraví nemilosrdná smrt. Zděšení mladého chlapce nad krutostí světa a otcovu lítost nad ztraceným mladím líčí povídka Salámoví koně.

     Zbývající díla si pod jednotnou hlavičku zařadit netroufám, týká se to povídek Emil, Magda, Bethezda, Hlas jeho pána, Do chodníčka, Cedr a kladivo, A ptáci taky, Teroristka a Ray Bradbury. Emil je jméno hlavní postavy příběhu o „šedém“ závoji zahalujícím náš svět a pokusu se z něj alespoň dočasně vymanit prostřednictvím „romantického“ snění.  V Magdě je ústředním motivem skrýš v podobě malého lesíka, v němž nezávisle na sobě najdou nejistý úkryt před nástrahami reality malý chlapec a dospělá matka-samoživitelka. Bethezda je název povídky o lidské paměti a její relativnosti a současně je zde použita paralela s biblickým příběhem (odtud jméno Bethezda). V Hlasu jeho pána se setkáváme s mužem, jeho manželkou a psem-nalezencem, s nímž je zde spojena řada trefných podobenství a metafor. Do chodníčka vypráví o muži žijícím na samotě, pijákovi a podivínovi, do jehož pustého domova přijíždí mladý pár kvůli pochybné měšťácké představě o romantické přírodě. V psychiatrické léčebně se odehrává příběh Cedr a kladivo, pojednávající o tíživém osudu dvou alkoholiků, z nichž jen jeden (snad) nalezl cestu k záchraně. Hrdinou povídky A ptáci taky je muž trpící ornitofobií, jehož nemoc čím dál vážněji narušuje vztah mezi ním a jeho partnerkou. Na nedávnou reálnou tragédii nahlíží ze zvláštního úhlu příběh s aktuálním názvem Teroristka, jehož hrdinové – básník s „ženskou duší“ a malíř – spolu probírají neštěstí (teroristický útok) v ruském divadle Balšoj těatr. Poslední text této sbírky, Ray Bradbury, vypráví o starci trpícím Alzheimerovou chorobou, který se postupně smiřuje s blížící se smrtí.

     Sbírka Možná že odcházíme je psána srozumitelným jazykem, z dialogů nikde nečpí umělost (jsou jakoby „odposlouchané“) a texty jsou plné přirovnání, z nichž sice některá trochu „skřípají“ nebo působí až mírně patetickým dojmem, většinu jich však lze označit za originální a přiléhavá. Hlavním tématem, které koresponduje s názvem Balabánovy sbírky a které snad vyplývá i z mého předchozího popisu jednotlivých povídek, jsou zlomové okamžiky v lidském životě, které člověka nutí k zamyšlení se nad sebou samým a svou dosavadní existencí a probouzí v něm náhlou úzkost a množství pochybností. Autor své texty nestaví na výjimečně poutavém příběhu či překvapivé pointě, ale spíše na jejich atmosféře, přičemž základními pocity této sbírky jsou podle mého názoru melancholie a nostalgie. Jedná se o dílo spisovatele, který píše o obyčejných lidech a především pro ně – nejde ani o příliš vyumělkované či filozofující texty, ani o laciný humor hospodských historek. Hledal jsem jednoduché a vhodné motto pro tuto knihu a napadla mně jen slova Pavla Šruta (název jeho pravidelných fejetonů v Salónu Práva) – TAK TO CHODÍ…  

     A na závěr několik autorových slov o významu a poslání spisovatele (z rozhovoru J.B. pro časopis Host 8/2004) : „Člověk je kromě jiného vypravěč. Lidská kultura byla vždycky nesena jazykem. … A jak si člověk jazyk dokáže osvojit? Jedině skrze příběh, skrze poslouchání a vyprávění příběhů. … Až tento zájem zmizí, tak budeme skutečně sami, izolované mrtvé bytosti; příběh přináší lidství.“