Původně jsem se zde chtěl věnovat fenoménu ženy jakožto posvátné bytosti plné záhadných tajemství, jenže stejně vím, že bych nakonec následuje název této práce zabředl do nevhodných detailů, a proto jsem se rozhodl představit vám místo z hlediska poetiky se ženou zcela srovnatelné. Mezi přáteli jej důvěrně oslovujeme Marcelina chalupa, což pro cizí lidi nevyjadřuje nic, a pro nás všechno.
Průměrný básník by patrně její popis začal slovy „v malebném údolí pod Buchlovem se obklopena lesem rozprostírá mýtina, z níž se k nebi pnou dvě vzrostlé lípy vrhající utěšený stín na lavičku pod božími muky, a při samém okraji této mýtiny se v širokou náruč stromů choulí dvě osamělá stavení, kdysi snad hospodářská, dnes dýchající poetikou zašlých časů...“, já však básník nejsem, a proto realisticky konstatuji, že po úmorném stoupání do nekonečného kopce se z posledních sil vydrápeme skoro pod Buchlov, abychom konečně mohli po louce seběhnout k chalupě, vtrhnout dovnitř a zaútočit na všechny tekutiny v okolí. Ne, že by Marcela a její rodina patřily mezi alkoholiky, ale vodu jsme tam ještě nepili.
Ačkoliv je to už dávno, co jsme Marcelinu chalupu navštívili poprvé, vždycky se u dveří lekneme vlastního odrazu v zrcadle, parohů na stěně a pak se, k našemu zadostiučinění, lekne Marcela nás. Není to naposled, protože navzdory pouhým třem místnostem skýtá chalupa množství tajemných zákoutí, která prošmejdíme, abychom znovu a znovu nacházeli věci, které tam ještě minule určitě nebyly a které po krátké tajné poradě použijeme k tomu, abychom vyděsili Marcelu nebo kohokoliv nepřipraveného, kdo se zrovna nachází v našem dosahu. Tak už se ze skříní vynořily staré deštníky, zatuchlé kožichy a letecké čepice snad z první světové války, několikery rozlámané brýle, pár vycpaných zvířat, patrně zajíců, staré pohledy, fotky, boty, sušené květiny a myši a jednou jsme dokonce našli i utržené sluchátko. A když nám ani tohle nestačí, vždycky se dají ze stěn svěsit krucifixy, talíře a parohy nebo z kamen sundal hmoždíře a kameninové formy na bábovky.
Ale nejsou to jen záhadné věci, které nás svádí k neplechám, může za to celá ta temná atmosféra rozpadající se chalupy, kde snad nikdy není světlo a kde se zdá, jako by odevšad měl každou chvíli vyskočit nějaký duch.
Ovšem takhle chalupa nepůsobí jen zevnitř, i venku se dají najít místa, která nás nepřestanou překvapovat. Na dvoře, hned za pumpou, stojí například podezřelá budova, kterou Marcela označuje jako kůlnu, „ve které jsou prostě jen jabka a ořechy, a ne, nepolezete tam“, ale o které my máme své mínění, a to takové, že ukrývá mrtvolu milence Marceliny babičky, který za první světové války dezertoval v letadle, aby mohl za svou milovanou, ukryl se v kůlně a tam ho nešťastná žena nevědomky zamknula, a když za čas zemřel a dopisy od něj přestaly přicházet, zapomněla na něj a vzala si Marcelina dědečka, který pak mrtvolu objevil a před babičkou ohleduplně zatajil. Takže je vlastně pochopitelné, že o tom Marcela neví.
Hned za kůlnou se dá přes polozhroucený plot přelézt do zahrady, kde rostou lesní jahody a kam lze taky přijít vrátky, jenže to není ono. Na zahradu padá přístřešek na dříví, odkud jsme jednou neplánovaně vyhnali sršně, kteří nás pak naprosto plánovaně vyhnali ze zahrady, a když kolem tohohle přístřešku projdete - a nesetkáte se cestou s již zmíněnými sršni - octnete se za chalupou. Je odsud vidět k sousedům do dvora, odkud můžeme občas slyšet bujaré tóny dechovky, kterou miluje Marcelin asi stoletý soused. Toho můžete vidět taky, ale našeho cíle - spatřit jeho taneční kreace - dosud nebylo dosaženo. Avšak především se lze plížením při zdi chalupy dostat k oknu do kuchyně a... vykouknout nečekaně na toho, kdo je zrovna uvnitř a čeká cokoli, jen tohle ne. Pokračujete-li podél zdi dál a vyhnete se překvapivě útočným větvím růží, dostanete se opět před vchod, kde se občas na lavičce nebo na rozkládacím lehátku učí Marcelina babička anglická slovíčka. Jako jediná se nedá vyděsit, a tím se pro nás stává nezajímavým objektem.
Když už je příliš šero na to, aby si babička venku četla, přichází zlatý hřeb večera a tím je zažehávání táboráku před chalupou. I když je ohniště dávno připraveno, vždycky něco chybí a tak neustálým odbíháním sice nepřicházíme o možnost nečekaně se vynořit ze tmy, ale uniká nám moment, který by jistě ocenil básník, sám námi nedoceněn, totiž moment, kdy „slunce v nachovém oparu upadá do Morfeovy náruče za převysokými chřibskými vrchy a hle... tu zas nad nimi cosi září, hrad, jímž prchala staletí a loudaly se vteřiny...“