Moje babička byla zvláštní žena. Často psávala dopisy papeži. Měli jsme elektřinu, ale ona odmítala psát jinak než u svíčky. Když mi bylo asi osm, zeptala jsem se jí, proč ty dopisy papeži píše. Nechtěla mi to říct. Ptala jsem se mámy. S úsměvem mi odpověděla, že babička je do papeže zamilovaná. „Ale je to přece papež!“ vykřikla jsem. „To je!“ řekla máma. Pak jsme mlčely. Žádná z nás už neměla k tomuto tématu nic, co by řekla.

   Vyrostla jsem. Babička pořád psala dopisy s prostou adresou papež Jan Pavel II., Vatikán a ty dopisy byly čím dál delší. Nikdo se nikdy neodvážil zeptat, co do nich píše. Jenže zvědavost byla vždycky silnější než já a tak jsem se jednu sobotu zeptala.

   Vzpomínám si, že pršelo. Omítka protějšího domu byla celá promáčená a někomu nahoře zmoklo prádlo. Babička seděla u svíčky a psala dopis. „Babičko?“ zeptala jsem se. „Copak, Frido?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu od psaní. „Babičko, co vlastně celé ty roky píšeš papeži?“ Babička odložila pero tím zvláštním pohybem, který uměla jen ona. Bylo to, jako by král pokládal symbol svého majestátu. „Maminka ti asi řekla, že jsem do papeže zamilovaná, že?“ usmála se. „Říkala to, před pár lety…“ odpověděla jsem. „Nevěř tomu, Frido! Nejsem zamilovaná do papeže. Ne víc, než může člověk být. Tohle není láska, jak ji znají lidé. Chápeš mě?“ Dívala jsem se jí do tmavých očí. „Je to láska k víře, babičko?“ Přikývla. Chtěla jsem ji obejmout, ale bála jsem se. Byla to příliš drobná a křehká stařenka.