Konejšíš do spánku můj neklid svojí dlaní,

noc v půli přehnutá láme se v nový den.

Budu ti muset lhát, až přijde úzkost ranní

bolestí zapření na svůj kříž přibíjen.

Ozvěnou doznívá pozdní vzlyk milování

skulinou úsvitu uniká tichý sten

na tvých rtech ulpívá ta něha, jež mě zraní,

strach příští samoty, že budu obelstěn.

Neptáš se, jestli smíš, když mizíš kalným ránem

v oponě dodony, jež věští možná, snad

o tom, co zítřek má a kdo v něm bude pánem.

Netuším, jak ti říct, že nadarmo se klamem,

plujeme bouři vstříc bez práva na návrat

na moři vzedmutém jen sami sobě prámem.