|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Před orosenou stěnou skleníku
zůstal jsem přimrazen:
skleník byl zavřen,
na sklech tály vločky,
ale pod listy, které měkce se kladly
jako živé vějíře,
list za listem a kolem dokola,
spatřil jsem dívčí tvář.
Tma nemá kůži černější.
Jen zuby svítily jí z tváře
na cestu úsměvu.
Ptal jsem se jí, kdo je
a jak se ocitla
v parnatém šeru skleníku
pod těmi listy, jež se měkce kladly
list za listem a kolem dokola.
Obrátila se po mně,
bělma jejích očí byla nazlátlá
a kolem hrdla se-jí plazil
stříbrný náhrdelník.
Jistě mě neslyší,
a klepu klouby prstů.
Vstala pomalu
a dlaní, která byla světle růžová,
otřela opocené sklo.
Nikdy jsem nebděl víc
než v této chvíli.
To jenom spáči, kteří v noci zápasí
s němými přeludy,
když se probouzejí
a sen již couvá kvapem nazpátek
do černých prostor noci,
která minula,
marně se pokoušejí přivléci je zpět
před rozespalé řasy.
Rychle se skláním za tou rukou,
vždyť jsem bděl.
Však za sklem nebyl nikdo.
|
|
|
