Potácení

0

Osmého dubna 1995 jsem se v 11.48 v noci rozešel s A-laj před kolejí Univerzity mezinárodního obchodu a ukončil tak osm let trvající vztah. Od té doby jsme se spolu už nestýkali.

1

Řekne se to lehce, ve skutečnosti to však na mě mělo veliký dopad. Od toho dne jsem začal přemýšlet o podobných otázkách, jako je smysl života. Začal jsem přemýšlet o vlastním životě. Přemýšlel jsem o sobě, o lidech kolem sebe, o minulosti, o této naší době. Ještě dlouho poté jsem žil v neustálých vzpomínkách a úvahách. Takový život mě někdy znechucoval. Byl jsem strašlivě otrávený. Občas na mě přišlo podivné vzrušení. Bylo to, jako bych byl úplně pomatený.

2

Mám-li mluvit o úvahách, pak slovy kamaráda Lu Žana „uvažuji hlavou jiných lidí“. Jde jen o to, najít si pár knih na čtení. Lidé, kteří píší knihy, jsou chytřejší než já, často mají na otázky života neotřelé názory. S některými jsem nadšeně souhlasil, a tak se nakonec některé jejich ctěné názory staly mými vlastními myšlenkami.

Co se týče takovýchto úvah z hlediska účinku, pak je nelze popsat výstižněji než těmito čtyřmi slovy: „namáhavé, leč k ničemu“. Protože – skutečně jsou namáhavé, leč k ničemu. Ze svých zkušeností navíc vím, že pokaždé, když jsem před takzvanými „závažnými otázkami“ a uvažuji o nich, nezáleží na tom, k jakému výsledku se doberu, vždy mám pocit námahy, která je k ničemu. A následující události dokáží, že vše mé úsilí bylo skutečně na nic. Pro toto mám takové vysvětlení, totiž že lidský život je ve své podstatě proces namáhavý, leč k ničemu, a proto není divu, že se vše v lidském životě zdá namáhavé, leč k ničemu.

3

Onoho dne večer, když jsem opustil A-laj a vrátil se od Univerzity mezinárodního obchodu domů, jsem vzal sklenici z čajového stolku, došel do kuchyně vylít zbytky čaje, otevřel kohoutek, napustil plnou sklenici vody z vodovodu, několika doušky ji vypil do dna a odhodil sklenici do dřezu. Došel jsem k posteli, skopl boty z nohou, padl na postel, přikrývku si přitáhl na prsa, zadíval se do temnoty za oknem a okamžitě usnul.

Potom se mi zdálo o A-laj, viděl jsem její tvář, její vlasy, viděl jsem A-laj v džínech a tričku.

Také se mi ještě zdálo o tom, že se s A-laj na sebe díváme a ve tváři máme oba udivený výraz.

4

Vždy, když jsem smutný, mi vadí, když na to ostatní lidé přijdou. V podstatě k tomu nemám žádný zvláštní důvod, jen mi to jednoduše vadí.

Vím, vše se rozplyne jak pára nad hrncem.

Mám moc rád A-laj, a A-laj mi právě toto stále říkala, neříkej ostatním, že jsi dnes smutný, neříkej ostatním nic, protože je to stejně k ničemu.

Věřím všemu, co říkala A-laj.

5

Ať to beru z jakéhokoliv úhlu pohledu, A-laj byla jiná než ostatní dívky. Od seznámení s A-laj v osmdesátém sedmém roce do rozchodu v devadesátém pátém přelétlo osm let, a v těch osmi letech hrála v mém životě A-lajina bezprostřednost, výmluvnost, životní nasazení a upřímnost, která u ní dokonce převyšovala vše ostatní, neobyčejně důležitou roli.

Mnoho přátel se mne ptalo na důvod našeho rozchodu. Ze všech sil jsem se snažil nějak vyhýbavě odpovědět a zamluvit to. Ve skutečnosti o tom taky často přemýšlím. To, co mě ničí, je že ani já sám si na to neumím dát jasnou odpověď.

6

Například jedna z otázek, v nichž si nejsem schopen udělat jasno, je, zda mne A-laj opustila, protože byla zklamaná sama sebou, nebo protože byla zklamaná mnou, nebo prostě pociťovala zklamání ze všeho našeho společného, nebo snad protože byla zklamaná životem?

A-laj se nikdy neohlížela za životem a též si velmi málo stěžovala. Stejně jako všechny normální dívky žila intuitivně. Narazila-li na věc, kterou měla ráda, byla šťastná, těm, které ráda neměla, se vyhýbala. Avšak jakou roli vlastně sehrála její intuice v našem vztahu? To se nikdy nedozvím.

7

Potom, co ode mne A-laj odešla naposledy, udělal můj život v malém okamžiku pořádný kotrmelec. Tím chci říci, že se rychle obrátil k horšímu. Už si nejsem schopen k čemukoliv a komukoliv vytvořit opravdovou důvěru, dokonce ani sám sobě nevěřím. Už nejsem aktivní, už nejsem naivní, už nejsem šťastný. Hledím nezúčastněně na tento svět s podezřívavostí, nejsem se schopen přinutit znovu přistupovat k věcem s upřímností. Už nejsem schopen znovu milovat, nejsem schopen znovu snášet bolest, nejsem se schopen přinutit stavět k životu kladně. Často přemýšlím, jestli je konec se mnou, nebo je konec s tímto světem. Ve skutečnosti není asi konec ani se mnou. ani se světem, je konec s nerealistickými iluzemi, které  jsem měl.

Se mnou je však skutečně konec. Roztříštil jsem se spolu s těmi iluzemi. Postupně se u mně projevily různé ohavné příznaky. Například má zvědavost ke všemu se den po dni zmenšuje a každým dnem se stávám netrpělivějším v mezilidských vztazích. Můj přístup k životu postupně zachvátila vratká lhostejnost, jsem netečný a není nic, o co bych usiloval. Všechny věci na tomto světě, které mi dovolovaly věřit, zanikly, a mé usilování na tomto světě společně s nimi skončilo. Vyvstalo přede mnou to, co se nazývá pravá tvář světa. Tyto skutečné věci však beru na vědomí neobyčejně nerad, neobyčejně nerad je chápu a zároveň mě ani trochu nezajímají. Jsou pro mně příliš zmatené, příliš bez řádu, příliš neuchopitelné. Veškeré hodnoty a smysly a jim podobné mohu souhrnně popsat třemi slovy: plácání plytkých nesmyslů. Krátce, stal jsem se nihilistou. Kráčeje po pevné zemi, ocitl jsem se v prázdnotě. Můj život se tak stal nepřirozeným a tristním. Jinak řečeno, úplně jsem ztratil víru v onen nekonečný zbytek svého života. Každý den žiji v hrozném zmatku a drtí mě špatná nálada. Dá se jednoduše říci, že je to utrpení.

8

V každém případě, na začátku jsme se s A-laj neznali, potom jsme se poznali, potom jsme byli spolu a nakonec jsme se rozešli. Takto řečeno to vypadá jednoduše, ale je to věc, která mě udivuje. Mám-li vše vysvětlit, pak existuje jediný způsob – vyprávět od začátku. Výhodou vyprávění od začátku je, že potom, co seřadíme spoustu původně úplně nesouvislých událostí, ony jakoby najednou získaly příčiny a následky, a podíváme-li se na ně, zapadají do sebe. Nevýhoda je zřejmá – upovídanost.

Volím upovídanost.

9

Začnu od sebe.

Jaký jsem byl v době, když jsem nosil plínky, si už nepamatuji. Na to, abych popisoval svou dráhu od základní školy přes nižší střední a vyšší střední, nemám dostatečnou trpělivost. Pokud opravdu chcete, abych o tom mluvil, radši si prostě zavolejte moji mámu, ta si pamatuje všechno. Řekne vám, že v jednom roce jsem se naučil chodit po dvou, ve dvou letech jsem se už nepočurával do postele, ve třech jsem se naučil napsat několik znaků, ve čtyřech jsem dostal zánět středního ucha. Jakmile jsem se v pěti letech dostal z planých neštovic, začal jsem šilhat a dalo nevím kolik námahy uvést to zase do pořádku. V šesti letech jsem napodoboval jednoho koktala a ono mi to zůstalo. Když jsem mluvil, často se mi nervozitou až potily dlaně. V sedmi letech – ale, to bych se nedobral konce, radši začnu vyprávět od vysoké školy. Vysoká, to bylo v roce 1987.

10

V roce 1987 bylo hrozně těžké se dostat na vysokou, protože bylo hodně uchazečů. V některých školách v ročníku absolventů měli až osm tříd – všichni si snadno představí, jak velké panovalo nadšení pro to, co by před devatenácti lety moji rodiče tehdy užívaným výrazem nazvali „mít pletky se ženami“. V roce 1987 jsem se s Lao-X, Čan Wejem, Siang Siao-pchiao, Chua Jangem a dalšími dostal na vysokou. V tom samém roce jsem se rozešel s Siang Siao-pchiao a zamiloval se do A-laj. Myslím, že to mělo něco do sebe.

11

Další den ráno poté, co jsem se rozešel s A-laj, jsem se neprobudil jako obvykle. Celou noc se mi zdály zmatené sny. Byl jsem z nich unavený. Když jsem v poledne vstával z postele, měl jsem v hlavě ještě pořád zmatek. Nazul jsem si pantofle, šel do koupelny, došel si na malou, umyl obličej, vyčistil si zuby, oholil se a učísl si vlasy. Pak jsem se dopotácel do kuchyně, vyndal z ledničky láhev studeného mléka a naráz ji vypil, vrátil jsem se do pokoje, sedl si do křesla a zíral do zdi.

Najednou jsem si uvědomil, že A-laj sem nejspíše už nikdy nepřijde. Nejdříbe jsem byl z toho pomyšlení otrávený, za chvíli ten pocit zmizel a vystřídal ho nepředstavitelný smutek. Smutek mne zasáhl v jediném okamžiku, nevěděl jsem, co mám dělat, komu mám volat, pouze jsem cítil, jak návaly ostré bolesti procházejí mým srdcem. Byl jsem hrozně nešťastný, a i kdyby se v té chvíli stalo bůhvíco, nemohlo by mne to vytrhnout ze smutku.

Ten smutek jsem snad cítil v předstihu. Ve svých předtuchách se většinou mýlím jen zřídka, horší je, že mé předtuchy jsou obzvláště citlivé na nešťastné události. Nechutné je, že jsem toho dne, kdy jsem tak seděl v křesle, dostal předtuchu, že má budoucnost bude nešťastná. Kvůli A-laj, kvůli všemu, co se stalo okolo mne, kvůli tomu, že jsem cítil, že už nejsem mladý.

Avšak v době, když jsem chodil na vysokou, jsem byl ještě velmi mladý. U zápisu jsem na sobě měl džíny, tričko koženým páskem zapnuté v kalhotách, na nohou tenisky, a taky jsem chodil desetkrát rychleji než nyní. To bylo v roce 1987.

12

Do roku osmdesát sedm jsem byl úplně normální dítě. Narodil jsem se v roce 1968, v zimě roku sedmdesát šest jsem začal na základní školu. Díky reformě základního školství jsem tam chodil o půl roku déle. Školy pak změnily datum nástupu na podzim. V roce osmdesát jedna jsem šel na nižší střední a v roce osmdesát čtyři na vyšší střední. V osmdesátém sedmém jsem se dostal na univerzitu Lien-ta, na obor výpočetní technika se specializací na software. Byl právě podzim, a bylo to též o tom podzimu, když jsem se rozhodl nechat věci jít svou cestou a nechat se unášet proudem. Bylo mi tehdy devatenáct. Právě jsem začal číst „Slávu a sny“ od Williama Manchestra. Tu knížku jsem s přestávkami četl čtyři roky.

V roce 1987 jsem byl též plný snů, avšak byly omezeny pouze na pěkné holky.

13

Věc, která stojí za zmínku, je, že již v roce 1987 jsem pochopil, že to co se nazývá učení, cvičení a mučení, je jedno a totéž. Prostě vám působí utrpení.

14

Na začátek musím prohlásit, že můj dojem z univerzity je hnusný. Hodně lidí říká, že je to můj předsudek. Jejich běžný postoj k univerzitě je – poslední období nevinnosti.

Co se týče mne, když vezmu dohromady těch více než deset dlouhých let mezi vysokou školou a mateřskou školkou, pohlížím na svůj takzvaný čas studií jako na řetěz neslavných událostí plný pošetilostí.

Dále popovídám o tom, jak já rozumím vysoké škole. Pokud na to bude mít někdo jiný názor, tak mu říkám: jdi do hajzlu.

15

Vězte, že naučit lidi něčemu dobrému je vždy nelehké. Nejen že to není lehké, je to prostě nemožné. Takto řečeno to na někoho jistě silně zapůsobí.

O škole se dá říci ledacos, nedá se však o ní říci, že je to místo, kde se lidé naučí něčemu dobrému. Očividným příkladem je vysoká škola. Co já vím, v druhém ročníku na vysoké škole před zimními prázdninami měly i ty nejošklivější spolužačky z naší třídy šanci otěhotnět.

16

Pamatuji si, jak jsem první den studia vstoupil do třídy a okamžitě jsem hrozně zalitoval. Protože jsem přišel pozdě skoro o hodinu, nezbylo mi, než před zkoumavými pohledy celé třídy veleopatrně dojít k židli v první řadě přímo před katedrou a sednout si tam. Od té doby nebylo na změnu místa ani pomyšlení.

Jsem vysoký, proto jsem úplně zakryl řadu spolužáků za mnou, takže si ti blbci o hodině dělat posuňky a o zkouškách opisovat, jen já jsem je vpředu zastiňoval jako živý štít.

Podle této příhody si můžete udělat obrázek, s jakými lidmi jsem to chodil do školy.

Zklamaně jsem tenkrát usedl a neodvážil se ani nahlas vydechnout, stejně jsem však vyvolal vlnu smíchu. Pochopil jsem, že se všichni baví cizím neštěstím. „Zvíře v lidské podobě“ si stoupl přede mne, vyndal sešit a našel si mé jméno. Pípl jsem „zde“, a on okamžitě odvrátil pohled. Nejspíše byl velmi nespokojený. V každém případě se totiž nemohl v létě bez námahy dívat na ňadra dívek ve chvílích, kdy byli všichni sklonění nad lavicemi a dělali cvičení. Musel sebou hnout, sestoupit od katedry, a aby viděl lépe, musel se ještě sehnout a poukazovat na chyby v sešitech oněch dívek.

Další věc jsem pochopil až později, totiž, že mi bylo osudem předurčeno sednout si první den na místo, na němž jsem v žádném případě neměl sedět. Také mi bylo předurčeno, že mne on bude nenávidět. Myslím, že má chyba spočívala v tom, že jsem nebyl prdelatá a prsatá studentka. Chybu jsem udělal též v tom, že jsem ho první den zklamal. A také v tom, že jsem kupodivu seděl spořádaně a rovně jako prkno, takže jsem dokonale zakryl ňadra oněch dívek za sebou. Na to, abych zareagoval a položil si hlavu na stůl a spal, bylo již pozdě. Ten starý chlípník nemohl počkat ani o pár dní déle a hned v prvním měsíci mi honem dal napomenutí. Důvod napomenutí byl podle mne směšný – chození za školu. Byla to přeci má snaha udobřit si učitele.

17

Možná, že mnozí lidé jsou v podstatě zlí, proto se ze všech sil snaží naučit něčemu dobrému. Pak je tu jiný druh lidí. Ti mají dobrou povahu, avšak za každou cenu se snaží v potu a slzách naučit špatnostem. Můj kamarád Chua Jang je právě takový případ. Pro něj je ve skutečnosti mnohem těžší naučit se špatnostem, než naučit se věcem dobrým.

Chua Jang je stejný ročník jako já. Byli jsme spolužáky na vyšší střední. Má chytrou hlavu, je oblíbený v kolektivu a zajímá se o kohokoliv a cokoliv.  Je stále trpělivý, proto se dobře hodí ke své přítelkyni Sin Siao-jie. Sin Siao-jie si myslí, že je neomylná. Je to sobecká osoba, avšak Chua Jang je blázen právě do ní. Jediné vysvětlení spatřuji v tom, že Chua Jang na své cestě k pravdě potřebuje těžkou kouli na noze, aby si dal pořádně na hubu, a Bůh když viděl, jak je dobrý, seslal mu Sin Siao-jie.

18

S Chua Jangem jsem se potkal v kabinetu. Bylo to jednoho dne v říjnu roku 1985. Je směšné, že tou dobou ostatní studenti právě pokojně naslouchali výkladu ve třídě. Samozřejmě, že těm blbečkům to bylo umožněno pouze tím, že jsme tam nebyli my, černé ovce.

Při vyučování jsem měl takový zlozvyk – neposlouchat výklad. Protože náš učitel měl také jeden zlozvyk – říkat blbosti. Můj zlozvyk byl lepší alespoň v tom, že jsem jím nerušil ostatní, což on však nechápal. Proto když jsem byl přistižen, jak si pokojně čtu pod lavicí Pod koly, byl jsem dle zavedené praxe doveden do kabinetu, abych „popřemýšlel“. Upřímně řečeno, po tom, co jsem chodil do školy tak dlouho, měl jsem ke kabinetu poměrně dobrý vztah. Čítával jsem si tam noviny a časopisy, přepisoval úkoly či poslouchal učitelova kázání, která jsem postupem času uměl již nazpaměť. Kromě toho jsem tam poznal nemálo nových kamarádů. Byli na tom stejně jako já – často trávili čas tam.

Toho dne jsem šel do kabinetu matematiky. Uvnitř nikdo nebyl. Na stole jsem našel výtisk Pekingského večerníku z předešlého dne. Přelétl jsem ho očima a najednou se mi začalo chtít spát. Tak jsem položil hlavu na stůl a usnul. Za chvíli mne ze sna vytrhlo bušení. Otevřel jsem oči a zjistil, že do místnosti přibyl jeden člověk, Chua Jang z 2.B. Předtím jsme se znali, ale nikdy jsme spolu nemluvili. S údivem jsem zjistil, že Chua Jang zkoumá učitelovu zásuvku.

Když přišel učitel, oba jsme již dávno dělali, že na něj čekáme. Spolužáci se vyhrnuli  ven na hřiště si hrát. Já a Chua Jang jsme byli každý zvlášť poučován jedním učitelem. Já svou vinu uznával velmi horlivě, za chvíli bych se z toho byl dostal. Avšak Chua Jang se s učitelem začal hádat. Učitel ho nazýval „nevychovaný parchante“, on nazýval učitele „starý plešatý osle“. Učitel ho nakonec s širokým rozmáchnutím poslal domů, aby přivedl otce, a zanadával si na studentské vyvrhele učitelovi, který mi právě dával ponaučení. Když pak létala pěna od úst vzduchem, často na mne mířili prstem. Nakonec ten můj nechtěl zůstat za tím druhým, takže jsem se stal i já obětí zápasu učitelů v nemilosrdnosti. Přirozeně jsem následující dvě hodiny strávil především hledáním otce a  nalézáním způsobu, jak ho dostat do školy, aby tam ze sebe dělal blbce.

19

Odbíhat od tématu na hony daleko je mojí specialitou. Zopakuji tedy starý trik, nedá se nic dělat.

Obzvláště mám odpor k tomu, jak učitelé a rodiče často děti pod záminkou jejich dobra poučují, trápí je, bijí je, a neptají se jich, jestli s tím sami souhlasí. K tomuto odporu mám dva důvody:

Za prvé je to neúcta k dětem a za druhé se tím také ukazuje, jak jsou učitelé a rodiče bezradní.

Děti však v té fázi svého vývoje nejsou schopny těmto dvěma bodům porozumět, jsou zmatené a naivní. Nejsou také vůbec schopné porozumět významům některých znaků ve slovníku, například – ponížení, bolest, moc, násilí a tak dále. Je pouze jeden způsob, jak se dá tato situace vysvětlit, a to, že učitelé a rodiče v procesu výchovy dítěte čas od čas též dávají špatný příklad.

Když jsem se zmínil o tom, jak učitel povolal otce v době vyučování, musím vám k tomu říci, jak bylo toto pozvání hrozné. Totiž ten, kdo se ho tenkrát nejvíce bál, jsem nebyl já, ale můj otec. V době, kdy jsem chodil do školy, četnost jeho cest do školy nebyla o mnoho nižší než četnost cest mých. Pokaždé, když jsem se vrátil ze školy, mi nejdříve dal, co se do mě vešlo, a potom mě nechal napsat slib, v němž jsem – s nenávistí – musel psát: „V budoucnosti budu při vyučování dodržovat školní řád a dobře se učit. Nezklamu naději, již do mne vkládají rodiče, a přijmu toto ponaučení. Slibuji, že od nynějška již nesejdu na scestí.“ Takovéto papírky byly vystaveny všude doma. Kdykoli máma zametala, několik jich vymetla a ještě mi je občas, když jsem byl zrovna poblíž, předčítala.

To, co jsem tu chtěl říci, je, že někteří učitelé jsou pěkně zkažení. Není divu, že je Chua Jang nazývá dámskými kalhotkami (jsou pořád vlhké!)*. Dobře vědí, že ryba smrdí od hlavy, a tak nepoučují vás, oni poučují vaše rodiče. Řeknou vašim rodičům, jakého hlupáka zplodili, a nechají je úplně ztratit tvář. Rodiče si tak potom mohou několikanásobně větší vztek vylít na vaši hlavu. Následně se rozehrává jedna scéna za druhou. Večer, když jsou všichni upracovaní, rodiče hořekují, děti píší lživé záruky a všichni herci mají chraplavé, vyřvané hlasy. Jsou unavení a hádají se na celý dům. A rodina je samozřejmě vzhůru nohama.

Nemyslete si, že učitelé umí jen zvát rodiče. Škola má spoustu prostředků, jak nakládat se studenty. Ustanoví třeba takovou věc, které se říká „Sešit styků mezi školou a rodiči“. Když skončí škola, učitel tam vyznačí čas, když přijdete domů, rodiče tam také vyznačí čas, takže si po škole nestihnete ani dojít na záchod, s taškou na zádech letíte domů, a už vůbec nemůže být řeč o tom, že byste se po cestě koukali holkám po zadcích. Otevírají studentům dopisy, zabavují lístečky kolující o hodinách, rozdělují studenty na pokročilé a zaostalé, zakládají rozličné organizace, přikazují studentům, aby na sebe donášeli a podobně. Jednoduše, i ty nejkomplikovanější prostředky špionážních služeb mají svůj pravzor ve škole. Pokud neumíte spatra lhát, předstírat, maskovat, vzorně poslouchat, tak to se vám bude ve škole dařit stejně mizerně jako mně.

20

V říjnu roku 1985 slunce pálilo a já, sedmnáctiletý, jsem seděl pod stromem u hřiště. Ostatní se účastnili hodiny tělocviku. Chlapci hráli fotbal, byli celí propocení a potáceli se sem a tam. Dívky cvičily na hrazdě a učitel tělocviku využíval příležitosti si na ně sáhnout. Není divu, že když se hrazda rozbila, byla okamžitě narychlo opravena. Přestal jsem si známého výjevu všímat. Právě když jsem už nevěděl, co dělat, přišel odněkud Chua Jang. Vypadal velmi bezstarostně. Nejdříve chvíli stál na slunci, a pak najednou držel v ruce knihu, kterou mi zabavil učitel.

Za okamžik přišel ke mně, sedl si vedle, sklonil hlavu a mlčky si začal číst. Bylo vidět, že si Pod koly v černém přebalu velmi oblíbil.

Vstal jsem a vyšel na slunce.

Když skončilo vyučování, procházeli okolo mne po dvou či po třech žáci. Několik dívek šlo za ruku na záchody před parčíkem. Všechny byly strašně nafoukané a nesnesitelně obhroublé. Za chůze si do ucha šeptaly pomluvy o učitelích a spolužácích. Jedna příšerka s malým culíkem se nadechla a fistulí vykřikovala svým společnicím: „Učitel Liou má ještě taky přezdívku uzenáč. Ta přezdívka se vztahuje hlavně na jeho zápach.“