1. Kdo se bojí Virginie Woolfové?

V rámci Projektu 100 byl do kin uveden tento téměř 40 let starý film Mikea Nicholse. Jedná se o filmové zpracování stejnojmenné divadelní hry Edwarda Albeeho. Název by mohl evokovat životopisný snímek o Virginii Woolfové. Tak tomu ale není, i když zmiňovaná autorka s filmem určitým způsobem souvisí.

Brzy k ránu se domů vrací univerzitní profesor George (Richard Burton) a jeho žena Martha - dcera rektora stejné univerzity (Elizabeth Taylorová). Vracejí se z večírku, který pořádal na univerzitě otec Marthy. Po jejich návratu domů vypukne z velké části vlivem alkoholu hádka, která trvá až do samotného konce filmu. Diváky této hádky jsou kromě publika v kině také mladí manželé (nadějný profesor biologie a jeho drobná žena bez boků), které do svého doupěte (jak Martha dům nazývá) pozvali. Richard s Marthou se před hosty naprosto otevřeně hádají a urážejí a čím více skleniček alkoholu vypijí, tím více vyplouvá na povrch vzájemná nenávist (nebo láska). Postupně se do hádky zapojuje také mladý pár. Zároveň se odkrývá (pravdivě však jen zčásti) minulost manželského páru prostřednictvím her, jejichž pravidla znají jen oni a která právě tento večer Martha porušila.

V průběhu filmu má divák pocit, že postavy filmu zkrátka neznají hranic a byli by schopni se navzájem zabít. Není úplně od věci srovnání se snímkem Válka Roseových, ve kterém jsou však postavy spíše karikaturami (i když mrazivě pravdivými). I v tomto filmu jdou však hrdinové svým jednáním až do samého morku kostí. Nenávidí vše, co na druhém kdysi milovali. Znají se ale příliš dobře na to, aby se opustili. Mají jen jeden druhého. Nejsou již oblouzněni iluzemi mladého začínajícího vztahu, respektive manželství.

Zpočátku se hádka jeví jako bezcitný souboj mezi dlouholetými partnery a paradoxně se člověk výborným, avšak poněkud smutným dialogům a narážkám směje. Scénárista Ernest Lehman nechal text hry víceméně beze změny. Snímek působí jako divadelní hra také proto, že se odehrává na jednom místě, jen asi dvakrát je příběh vyveden z interiéru domu. Ke konci se už člověk příliš nesměje a je spíše vyčerpán, jako by se hádal společně s postavami ve filmu. Samotný závěr filmu je jednou z nejpůsobivějších scén. Dochází totiž k jakémusi smíření, které bylo možné jedině velkým ublížením. Mladí manželé odcházejí a hra skončila. Zároveň za okny domu svítá. Byl to jeden dlouhý „večer legrace a her“.