|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Vlak se rozjíždí a já sleduji okolní krajinu, jak sténá zdeformovaná lidskou činností. Rakovina téhle planety ji tak zohyzdila. Pořád se jenom množit, roztahovat se, pokrývat povrch této planety, dokud bude co pokrývat, dokud ji nezabijeme. Nedělají tohle přece zhoubné nemoci? Otázka je jestli to tak nemá být. Copak by se v tak dokonalé evoluci mohla stát taková chyba? Dívám se skrz poškrábané vlakové okno a přemýšlím. Tolik jednotlivců,tolik rozdílných osudů,každého z nich čeká v příštích několika minutách něco jiného.Někoho doma čeká rodina, jiný jde na nějakou ´´důležitou´´ schůzi. Někoho z nich může za dvě minuty srazit auto. Každý člověk je jiný.Člověk jako jednotlivec a člověk jako šest miliard obyvatel země je naprosto něco jiného.Co znamená život jednotlivce pro tento systém který pomalu rozežírá svoje okolí.Vlak pozvolna opouští nástupiště a po své jasně vyznačené trase, skrz prostor uhání k dalšímu nádraží. Můj vlak vjíždí do další stanice. Na zavátém nástupišti stojí několik osamělých bytostí, každá zvlášť, daleko od sebe.Každému z nich běží hlavou něco naprosto jiného.Každý má svůj vlastní svět. Vlak se opět rozjíždí a kolem se opět míhají domky z nichž se jak z cigarety valí mračna černého dýmu a pole, které kdysi bývaly lesy. Naproti mně si nějaký třicátník čte blesk. Ve vagonu je ticho, jen z pod kol vlaku sem proniká slabé drkotání. Klid jen na chvíli narušila procházející průvodčí.Ozývá se zaskřípění a vlak opět zastavuje, vystupuju. Na nástupišti opět stojí několik osamělých lidí, kteří se pečlivě zabaleni do svých zimních uniforem snaží odolávat nelítostnému lednovému počasí aby byli zdraví a mohli nadále každodenně napomáhat tomu destruktivnímu systému lidské společnosti. Můj vlak odjíždí a všude zavládlo až na občasné zafoukání větru mrazivé ticho. Do úst si vkládám cigaretu a klidně sleduju plamen zapalovače jak sežehl její světlejší konec. Pomalu se vydávám na cestu domů, narušuju tu magickou chvíli uprostřed zimy, kdy se čas na chvíli zastavil a opouštím to klidné zasněžené nádraží a těch deset lidí čekajících na vlak, kterým jsem stejně ukradený.
|
|
|
