Víte, tohle je taková spíš smutná historka. Vlastně jsem ani nebyl její první. Kdo ví, kolik jich přede mnou měla. To mi nikdy nechtěla říct a ani o jejích předchozích dětech jsem se nic moc nedozvěděl. Asi si tak připadala důležitá nebo tajemná nebo co. Spolu jsme to táhli dost dlouho, teda alespoň na její poměry, byla totiž hrozně přelétavá. I děti nakonec přišly, ale všechny už jsou pryč. Některé se o tom snad ani nedozvěděly...
Stalo se to loni začátkem jara. Ona byla vždycky tak nadšená ze sluníčka, úplně ožila a nebyla k zastavení. Lítala sem a tam, no bláznivá ženská.A to s tou procházkou si nenechala vymluvit. Alespoň jsem ji přesvědčil, že to není až tak bezva prodírat se někde mezi větvema, všude plno pavučin a navíc v jejím věku... Zkrátka, to nejlepší už měla za sebou, ale stejně pořád byla kus. Vybrali jsme takovou úzkou asfaltku, bylo tam teplo a hlavně nás nikdo neotravoval. Teda, až na toho cyklistu. Jel jako blázen a jak říkám, ona už byla trošku pomalejší a navíc zblblá z toho sluníčka... Ale co jsem mohl dělat? Nikdy si nenechala poradit. A prej ať pořád neotravuju s tím 'leť trochu výš', 'zase si moc nízko' a tak. Ale o mrtvých jen dobře. Měla hold smůlu, holka moje, že si to ten magor prosvištěl dolů s očima dokořán.