Ve vesnici Vlkov, poblíž návsi stála při okraji silnice béžová škodovka.

To snad není možné, pomyslel si Adam a vykoukl ven z auta, ta kráva pořád ještě nakupuje. Copak nemůže vzít jen ty věci, co jsem jí napsal na papírek. Ne! Ona si musí prohlédnout celý obchod. Jestli přinese nějakou pitomost a bude mi tvrdit, že je to výhodná koupě, přísahám, že jí tu nechám a zmizím pryč i s jejími věcmi.

 Nasupeně zíral na malou samoobsluhu vtěsnanou mezi dvěma oprýskanými domy. Výloha byla zaplněná všelijakými barevnými krabicemi, které díky slunci vybledly do podivných odstínů. Nejvíce ho zaujala dvojice hnědých hromádek umístěných na plastovém podnose trůnícím uprostřed toho všeho. Nemohl od nich oči odtrhnout. Vypadaly jako dva zvířecí bobky. Rozesmál se. Tohle může vidět jen na vesnici. Bobky ve výloze.Odvrátil pohled  a začal se věnovat něčemu jinému.

Drobnější bruneta v šortkách a bílém tričku pomalu procházela podél regálů plných výrobků. Před sebou tlačila kovový vozík a přemýšlela, co má ještě koupit. Papírek se jí v kapse roztrhl a ona nemohla rozluštit ty Adamovy klikyháky. Nakonec se jí podařilo s pomocí ochotné prodavačky přečíst : Chleba, pět rohlíků, tři petkové sodovky, ale to poslední slovo? Je tu napsáno mléko nebo lékořice. Proč by chtěl koupit lékořici, ta mu přece nechutná a o mléku se taky nezmiňoval. Byla z toho celá zmatená. Proč nemůže psát tiskacím!

Zastavila se před mrazícím boxem. Nahlédla do něj a vytáhla polárkový dort. Koupí mu alespoň něco dobrého. Podívala se na cenu.

„ 30,50 Kč – to se snad zbláznili. Za takovou cenu bych si u nás koupila dva a ještě nanuk k tomu“.

Vrátila ho nazpět, zavřela box a vydala se k pokladně.

 Adam už nervózně klepal do volantu. Co tam tak dlouho dělá? Určitě vykecává s prodavačkou. „Já tu Petru přerazím“.

Starší prodavačka s blond vlasy se na ní usmála: „Bude to rovných čtyřicet korun“.

 Petra mlčky zaplatila, potraviny nastrkala do igelitové tašky a vrátila vozík na svoje místo. Už stála u dveří, když uslyšela tiché šeptání a smích.

Ona to neví. Nic netuší. A já se dostanu ven.

Obrátila se k prodavačce, jestli to náhodou nebyla ona. Pokladna ale zela prázdnotou. Žena se někam ztratila.

Petra zůstala stát jako opařená. Zírala stále na stejné místo. Pak se nahnula mezi regály. Nebyla ani tam

„Asi odešla do skladu“, napadlo jí okamžitě a sáhla po klice od dveří. Ta tam ale nebyla. Někdo jí vytrhl.

„Paní prodavačko, někdo vám něco udělal s klikou!“ hlasitě zavolala za sebe. Nic. Žádná odezva. Obrátila se.

Prodejna byla najednou úplně prázdná. Všechno vybavení, boxy, regály bylo pryč. Zůstala tu jen holá zaprášená místnost. Výkladní skříň byla vyzdobena jen zmuchlaným papírem a spoustou starých pavučin.

  Dveře béžové škodovky se otevřely a Adam vystoupil na asfaltový chodník. Ušel pár kroků a zastavil se před výlohou samoobsluhy. Hned se mu oči zaostřily na ty dva bobky, co ho zaujaly už v autě. Ke svému údivu identifikoval dvojici zákusků, které se horkem roztekly na nevzhledné placky. Koho by napadlo dát zákusky za výlohu jako výzdobu. Jen magora a Petru.

Nahlédl přes okenní tabuli do prodejny a  pátral po své drahé polovičce. U pokladny nebyla, mezi regály taky ne. Nemohl jí nikde najít.

Ta mrcha se snad přede mnou schovává, napadlo ho. Co tam může tak dlouho dělat? Už tam trčí přes půl hodiny a ještě se jí nechce ven.

Adam stiskl kliku a vstoupil dovnitř.

Petra zírala z výlohy na protější auto. V jeho blízkosti stál opálený brunet. Byl to Adam. A mluvil s úplně cizí holkou. Měla stejné šaty jako ona, ale do tváře jí neviděla. Adamova široká ramena jí v tom totiž bránila.

 Divoce mávala rukama a křičela ty nejsprostší nadávky. Adam si s  dívkou sedl do auta a nevěnoval jí pozornost. Vzápětí  se pohodlně opřel o sedadlo a začal si listovat v nějakých papírech.

„Co je to za couru?“ rozčílila se a začala bušit pěstmi do skla, „ Adame, ty zmetku, nedělej sleponě a pomoz mi ven ať tu mrchu můžu nakopat!“

Adam položil papíry. Jenomže místo, aby vystoupil, tak nastartoval a ujížděl pryč.

„Co to děláš? Kam s ní chceš jet? Přece mě tady nenecháš! Adame!“

Adam se zastavil u pokladny. Starší prodavačka s hnědými vlasy se k němu otočila a mile se na něj usmála.

„Máte nějaké přání?“ zeptala se melodickým hlasem.

„No, v…. v.. vlastně tu hledám svou přítelkyni“, vykoktal ze sebe, „ šla sem nakupovat, ale je tu nějak moc dlouho“.

Prodavačka se na něj podívala svýma modrýma očima.

„Je mi to líto, drahoušku, ale žádná vaše přítelkyně tady není!“ odpověděla mu s úsměvem,    „ nikdo sem nepřišel takových dvacet minut. Musel jste se asi splést“.

Adam na ní nevěřícně vyvalil oči.

„Co to kecáte za nesmysly. Na vlastní oči jsem viděl, jak vešla k vám do obchodu. Co tímhle sakra sledujete?“

Prodavačka se zatvářila dotčeně.

„No když to říkáte, drahoušku, tak se tu po ní porozhlédněte. Já vám ale říkám pravdu. Nikdo tu není“.

Petra zůstala nevěřícně stát. Oči se jí zalily slzami. Její kluk odjel neznámo kam s úplně cizí ženskou a nechal ji tu samotnou. Co mu udělala tak špatného, že jí opustil. Sice je někdy protivná, ale přece sám říkal, že se mu to nevadí.

Přestala myslet na Adama a zaťala pěsti. Zúžily se jí oči.

„Co tady řveš, ty krávo!“ okřikla sama sebe, „ zůstalo to jen na tobě. Vyraz to okno a jdi ho hledat. Přece tu nebudeš jen tak stát a bulit.“

Utřela si slzy do trička a rozhlédla se kolem. Žádný dostatečně těžký předmět se tu nenacházel. Jenom papír ve výloze a kus hadru na opačném konci prodejny.

  Ta prodavačka nakonec mluvila pravdu. Petra tu doopravdy nebyla. Dokonce dostal svolení se podívat do skladu. Ani tady ji však nenašel.

Adam tomu nerozuměl. Přece nebyl blázen. Petra tu byla. Nebo že by si nevšiml, jak vycházela ven. Třeba už na něj čeká venku?

Nakonec se rozloučil s prodavačkou a vrátil se zpět k autu. Tam ho čekalo milé překvapení. Petra byla opřená o kapotu s taškou v ruce a vyjeveně na něj zírala.

„Kde si byla?“ vyjel na ní,“ já tu čekám jako pako. Měl jsem o tebe strach. V tom obchodě jsi vůbec nebyla.“

Petra nic neřekla. Jen se na něj usmála a vzala ho za ruce.

Skleněná tabule se po třetím pokusu roztříštila a střepy se vysypaly na chodník. Cesta ven byla volná.

Petra opatrně vylezla ven. Vtom se za ní ozval hlas: „ Paní prodavačko, nemohla by jste sem na okamžik?“

Prudce se otočila a cukla sebou. Opět se ocitla uvnitř samoobsluhy. Vše se vrátilo do normálu. Regály plné potravin, pokladna, vozíky a mnohé další byly na svém místě.

„Paní prodavačko!“ ozvalo se znova za regálem.

Prodavačka se ale nikde neobjevila. Petra si hned vybavila, jak dlouho tu musela čekat, než jí ta blbá blondýna od pokladny přišla poradit s Adamovým seznamem. Jestli se jí ta baba dostane pod ruky, neručí, co s ní provede.

„Paní prodavačko!“ přibližoval se k ní ten hlas. Petra tiše ustupovala až narazila do zrcadla, které viselo poblíž pokladny. Otočila se uviděla svůj odraz..Vtom to pochopila. Ta prodavačka byla ona. Zírala na sebe a rukou přejížděla po blond vlasech, bílém stejnokroji a vrásčité pleti.

„Jestli já jsem ta prodavačka, ta ten hlas pak musí patřit.. .. mě“.

Vedle regálu s mlékem se objevila drobná bruneta v šortkách a bílém tričku. Petra zírala na tu další Petru a rychle si uvědomila, co má udělat.

„Copak potřebujete?“ zeptala se skřehotavým hlasem až jí to na okamžik samu vyděsilo.

Drobná bruneta vytáhla útržky nějakého papíru.

Hm, seznam od Adama, pomyslela si v duchu a dělala, že ho vidí poprvé.

Vše teď probíhalo jako před dvaceti minutami. Vyluštila Adamovy klikyháky a sedla si do pokladny. Jenomže si uvědomila, že neumí zacházet s pokladnou. Prohlédla si pozorně všechna ta tlačítka a namátkou stiskla ten největší. Ozvalo se cinknutí a před ní se vysunula zásuvka s penězi .

Heuréka, zajásala nadšeně. Po chvíli už k ní spěchala s vozíkem ta druhá Petra a začala vykládat potraviny.

„Bude to rovných čtyřicet korun“, řekla automaticky a zírala, jak ta druhá loví v peněžence drobné mince.

Druhá Petra zaplatila a odjela s vozíkem k výloze.

Teď by se mělo něco stát, napadlo prodavačku.

„Ona to neví. Nic netuší. A já se dostanu ven,“zašeptala a tlumeně se zasmála.

Ta druhá Petra se otočila a náhle ztuhla na místě. Vypadalo to, jakoby se čas na okamžik zastavil. Prodavačka Petra se pomalu zvedla od pokladny a opatrně přistoupila ke své dvojnici. Dotkla se jí prstem. Nic. Ani se nepohnula a dál tupě zírala na teď už prázdnou pokladnu.

„A rychle ven, než se pohne“, prodrala mezi zuby a přispěchala ke dveřím. Bez problémů je otevřela. Aniž by si to uvědomila, vytrhla už tak rozviklanou část kliky ze dveří. Tou zbývající za sebou zavřela  a schovala pak obě do kapsy.

S pocitem vítězství vyšla z obchodu. Udělala pár kroků a vtom zírala na béžové auto.

Vůbec neodjelo, jak si myslela. Naopak tu nehnutě stálo jako by nic. Jenom řidič se někam ztratil. Petra propadla panice. Úplně zapomněla na Adamovu nevěru s tou cizí courou a zmateně se rozhlížela kolem sebe.

„Kde je?“ začala mít strach, „ snad se mu nic nestalo?“

O nohu jí něco zavadilo. Petra vyjekla a ustoupila dál od auta. U nohy jí  ležela igelitová taška plná nákupu.

Zvedla jí a opřela se nešťastně o kapotu auta. Sklopila hlavu. Psychicky byla na dně. Sotva se jí podařilo  dostat s toho divného obchodu, tak přišla o svou jedinou lásku. A ještě k tomu je z ní stará rachejtle.

Podívala se naposledy na tu prokletou samoobsluhu. Ve výloze se odráželo její auto a u ní opřená drobná bruneta s igelitovou taškou.

„To jsem já!“ vykřikla nadšeně a nemohla ze sebe spustit oči.

Dveře od samoobsluhy se otevřely a na denní světlo vyšel poněkud bledý Adam. Jakmile ji spatřil, nakrabatilo se mu čelo.

„Kde si byla?“ vyjel na ní,“ já tu čekám jako pako. Měl jsem o tebe strach. V tom obchodě jsi vůbec nebyla.“

Petra ze sebe nemohla vydat jedinou hlásku. Byla tak šťastná, že ho vidí. Na tu cizí holku už si ani nevzpomněla.

Usmála se na něj a vzala ho za ruce.

  Posadili se do auta. Petra se rozvalila na sedadle a schovala se do stínu. Adam se na ní podíval, vytáhl z přihrádky mapu a chvíli v ní něco hledal. Pak nastartoval auto a jeli pryč.

Auto ujíždělo prosluněnou krajinou. Adam si hvízdal jakousi odrhovačku a Petra si pohrávala s vlasy.

„Víš ty co?“, nadhodila, „ nevím jak ty , ale já se hrozně moc těším domů“.

Adam přestal hvízdat.

„Já taky. Ale nejdřív se musíme stavit v nějakém obchodě. Doma v ledničce nic není. Napíšu ti seznam a podle něho půjdeš nakoupit. Souhlasíš?“

Petra se zarazila. Nákup přece už má. Podívala se proto mezi nohy. Igelitová taška byla prázdná.

„Zrovna před námi je nějaká vesnice,“ upozornil ji Adam a ukázal před sebe, „snad tam bude nějaký obchod“.

„A jak se ta vesnice jmenuje?“

„Myslím, že podle mapy se jmenuje Vlkov“.