|
| |
 |
Věnování
Autor: Maxik (Občasný) - publikováno 7.4.2001 (00:44:42), v časopise 11.4.2001
|
|  |
Věnování
Chodil jsem v noci po bytě a nemohl spát. Nepodařilo se mi dostatečně unavit prací, rádio hrálo hudbu, která mě neinspirovala ani k lenošení a starostí jsem měl nad hlavu. Pozoroval jsem z okna ulici i taxikáře, kteří si zřídili štafl u chodníku protějšího domu, sledoval jsem rozjařené lidi i zachmuřené pejskaře, kteří častovali chodník dotyky svých nohou. Dlouhý den za mnou a dlouhá noc přede mnou dávaly tušit další probděnou noc, jejíž ráno mívá trpkou příchuť.
Zastavil jsem se u knihovny, hlavou spočinul na hřbetech svazků, které v ní byly vyrovnány. Mazlil jsem se očima s jejich názvy a hledal lék na svojí nespavost, nezvaného hosta svého podvědomí. Každý titul ve mě vyvolával představy, kterých bych nebyl za světla, uprostřed všedního dne schopen. Noc, má nespavost, taxikáři, projíždějící auta i starý dům, ve kterém bydlím se vzájemně doplňovaly. Viděl jsem bájnou Středozem, cítil jsem horký dech Sahary i vlhkou kobku Darrela Standinga. Znal jsem samotu vystěhovalců, smál se Niku Twispowi a prožíval katastrofu s přáteli na Malevilu. Dlouhá noc se krátila já putoval nocí a přitom stál u knihovny stejně jako taxikáři u taxíků nebo trhovci u svých stánků.
Pocítil jsem chuť do některého příběhu vkročit, chtěl jsem se dotýkat svých knih, jen jsem nevěděl, kterou vytáhnout. Zavřel jsem proto oči a jednu z nich vytáhl. Překvapeně jsem je otevřel a v ruce uviděl knihu „Dvounožec" od Karla Evalda. Nic jiného od tohoto autora neznám, myslím, že dávno upadl v zapomnění, pro mě však byl v tu chvíli magický. Vytáhl jsem ji jen tak, naslepo! Rychle jsem ji otevřel a spíš se mazlil s jejím obsahem, než ho četl. Můj postoj před knihovnou nebyl zrovna nejpohodlnější, šero pokoje k mé momentální spokojenosti stačilo a já nechtěl noc rušit rozsvěcením ... Převracel jsem stránky, když v tom se můj pohled zastavil na titulním listě, kde bylo cosi ručně vepsáno. Přistoupil jsem k oknu tak, aby světlo pouliční lampy udělalo co nejzřetelnější rukopis, který byl v mém nočním pokoji takřka nečitelný. Stálo tam: „Vánoce 1942" a kousek pod tím: „táta". Tyto dvě slova a jeden letopočet odehnaly mé myšlenky daleko od mého pokoje proti proudu času. Vzpomínal jsem na svého dědu, krejčího ze Žižkova, který to kdysi napsal tátovi, aby mu udělal radost v době, která příliš radostná nebyla. Začal jsem myslet na dědu, kterého si skoro nepamatuji a který se narodil v devatenáctém století. Uvědomil jsme si, že mi chybí. A stejně tak mi chybí brácha, který se dávno odstěhoval a žije svůj život s vlastní rodinou a svým dětem píše podobná věnování, jako psal děda našemu tátovi. Myšlenky se podobají vesmírným tělesům, řítí se šílenou rychlostí a je jich nekonečně mnoho. Kdy jsem tu noc usnul nevím, vím jen, že když jsem se ráno probudil, knížka byla zpátky v knihovně a já neměl hořký pocit nevyspání, který je příznačný pro probdělé noci. Jedno však vím určitě. Věnování, které tenkrát napsal děda oslovilo i mě, i když mi nepatřilo. Bylo to také mnohem později a za úplně jiných okolností. „Duben 2001....Maxík"
|
|
|
