|
| |
 |
|  |
Jednou jsem tak stopoval ve Frýdku-Místku, když slunce zářilo na obloze... Čekal jsem dlouho...
Jel jsem domů, do východních čech. Byl krásný letní den, ale vlastně strašný vedro.
Auta pořád jezdila a já s nataženou rukou jsem toužebně čekal na mého spasitele.
Pořád nic, tak jsem si zapálil cigaretu a otřel spocené čelo.
Najednou jsem v dálce uslyšel takový ty indiánský bubínky a posléze uviděl jednoho
kluka jak jde taky stopovat na Olomouc a vesele si přitom bubnuje nějakou melodii.
Přišel až ke mně a povídá:
"To máme ale krásný den."
"Jo, ale je strašný vedro."
"No jo to je, ale to se dá přežít. Nevíš, kolik je hodin?"
"Nevím, nemám hodinky."
Působil úplně vyrovnaným dojmem a pořád se smál. Měl dlouhé blond vlasy. Byl to asi nějakej hipísák,
usoudil jsem.
"A kam jedeš?"
"Do Vysokýho mejta."
"Jó, jó tam jsem byl, tam je to fajn. Ale je to super jezdit takhle stopem, co říkáš?"
Trošku jsem ho teďka nepochopil, ale odpověděl jsem, že jezdím často a že mě to baví.
A potom přišlo něco co mi utkvělo v paměti dodnes.
"A spěcháš?"
Odpověď zněla: "Né, já nikam nespěchám."
Kam vlastně všichni tak pádíme?
|
|
|
