|
| |
 |
Co dělat, když jste děsní
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 4.4.2001 (00:09:30), v časopise 12.4.2001
|
|  |
Co dělat, když jste „děsní“
„Jsi děsná,“ řekla mi přítelkyně.
„Ši děšná,“ šišlal její malý syn.
„Jsi děsná,“ říkaly psí oči mého čtyřnožce. Pro všechny jsem se najednou stala tou děsnou. Pátrala jsem proč.
„Jsi děsná, protože víš víc jak já,“ řekla mi přítelkyně. Trochu mě to zarazilo. Přemýšlela jsem a usoudila, že být chytřejší a vědět víc jak moje přítelkyně není žádné terno vzhledem k tomu, že všechny existující vtipy o blondýnkách byly psány na ni. Nad možností, že jsem děsná i v očích malého křiklouna a svého psa, jsem se nepozastavovala. Místo toho jsem pátrala, pro koho jsem ještě děsná. A najednou se vše kolem začalo kupit. Otec mi oznámil, že podle něj, když už to teda chci vědět, jsem děsná proto, že on mi ustavičně musí říkat, co mám dělat, protože podle jeho slov to pořád ještě nedělám. Podle babičky jsem děsná proto, že nikdy nedokáži i po těch letech vybrat vhodný dárek na její narozeniny. Doteď jsem netušila, že se jí ty háčkované a kožešinové bačkůrky nelíbí. Teta si taky pospíšila se svou trochou do mlýna a neopomněla sdělit, že podle ní nejsem zase tak moc děsná, a když už, tak jenom trochu. Nemůže si teď jen vzpomenout, proč.Ale to ještě nebylo všechno.
Zjistila jsem, že jsem děsná proto, že jsem zapomněla na loňské narozeniny kočky své sousedky. Jsem děsná proto, že včera jsem koupila místo bílého vína červené, které už dědečkovi tolik nechutná. Také jsem děsná proto, že neslavím všelijaké rodinné tradice. Ale ze všeho nejvíc jsem děsná proto, že:
až s přehnanou zodpovědností plním zadané úkoly,
až pedantsky uklízím, zvláště cizí věci,přičemž ty svoje nechávám být ladem
hrabu se ve starých knihách, které pak nechci za nic na světě vyhodit,
obětuji svůj čas pro tak zbytečnou věc, jako je nějaké psaní,
aktivně se účastním všech možných akcí,
jsem někdy nesnesitelně nepřehlédnutelná, strašně ráda něco organizuji a řídím
a taky proto, že zásadně nechodím na srazy své bývalé snobské třídy.
Seděla jsem nad tím seznamem jako hromádka neštěstí.
„Skutečně jsem tak děsná?“ zeptala jsem se svého přítele a v očích se mi jisto jistě odrážely světýlka naděje.
„Jsi,“ potvrdil mi bez mrknutí oka zcela netečně a tím dorazil hřebíček do rakve.
„Ale proto tě tak miluji,“ dodal po chvilce. A já, abych si zachovala svou novou image, jsem mu musela docela ráda ukázat, jako moc děsná ještě dovedu být
|
|
|
