Vzpomínám, jak tvrdila jsi, že tulipány jsou nebezpečná zvěř, již nejlépe je držet v kleci.

Bylo mi těch kvítků tehdy líto a odsoudila jsem tě za tvou nenávist k těm malým, bezmocným…

Teď omlouvám se.

Včera donesli mi do pokoje růže

a od té chvíle není tady klid. Jejich květy se hladově rozvírají a vyplňují celý prostor trýzní jejich mluvy.

Jejich nach proniká i tmou a ukazuje mi velikost mých vin.

Vůní pak vpíjí mi tu zprávu pod kůži – snad aby utrpení bylo ještě větší.

čelní útok, před kterým se neschovám

Jak tys to tehdy zvládla?

-Zkrotit ten danajský dar!

Poupě co se přes noc v šelmu změní a vyzpívá světu všechny viny-mé- hezky zapsané v okvětních lístcích - v každém aspoň tisíckrát.

Nelze nevšimnout si, ani odvrátit svůj zrak

Řekla jsi to tehdy správně. Pro červeň růží a tulipánů není místa v malém bílém pokoji. Je to zvěř, kterou nejlíp na obojku nechat pěkně za dveřmi se patří.

Neexistuje dům, kde by si nás jejich pach nedokázal najít a udupat písní o provinění. ..

Teď teprv ti rozumím

Braly ti kyslík a nutity tě dýchat vlastní hříchy

Říká se, žes skončila svůj život dobrovolně

I tys to tak vlastně musela napsat, protože oni nevědí

Co to znamená

Sdílet malý

bílý

byt

s

tulipánama.

10.6.02 Sylvii Plathové