Kopretiny

Elien pobíhal zmateně po pokoji. Bral předměty do rukou a následně je opět pouštěl na zem. Vždy mu vyklouzly a jako nějaké zvíře skočily na podlahu. Jeho matná bledá tvář se odrazila v zrcadle, podívala se na něj a zamrkala. Zdálo se mu, že se na něj zlomyslně šklebí. Vykukuje zpoza lesa hustých plavých vlasů a bradka mu nějak ujíždí do strany. Nijak třikrát ani čtyřikrát se mu nelíbila a její vzhled zůstával už po léta neměnný. Takhle nikoho neokouzlí.  Pročísl si vlasy a pohlédl spatra dolů na svojí maminku. Seděla v přízemí domu a čekala až se Elien dostaví k večeři. Na talíři mu upravovala barevné kousky zeleninové oblohy a nebylo to ani pět minut, co zazvonila, čímž dávala pokyn, že se všichni přítomní mají sejít ke stolu. Přiběhl, usadil se  a bez sebemenšího poděkování nebo přání dobré chuti začal hltat jídlo. Půvabnou oblohu rozpatlal ve vrstvě žluté řídké kaše. Ani pořádně nevěděl, jak jeho maminka dnes vypadá, protože se neobtěžoval zvednout hlavu. Nejspíš ustaraně, jako vždycky. Odstěhoval by se do vlastního, ale život u rodičů byl až přespříliš pohodlný. Jeho lenost mu zabraňovala vařit a během měsíce bez problémů vyžil z peněz, které mu dávali rodiče. A to měl na paži už čtyřiadvacet zářezů v podobě malých vrásek, každý za jeden rok jeho života. Pracoval jako stroj. Vyprázdnil talíř, vylízl jeho prostředek, zahoukal na rozloučenou a utíkal pryč do města. V zešeřelé uličce na Malé straně pod plynovou lampou na něj čekala Ona. Její zlatavé vlasy jí tvořily nad hlavou přirozenou svatozář, kterou jen občas rozpouštěl do stran pofukující větřík. Světle modré oči jí jako ranní rosa ležely na lístcích jejích očních víček. Slyšel jemně ševelit kapsy jejího měkkého růžového kabátku, které jí občas v zimě ukously dlaně a pak jeden po druhém prskaly její prsty s červeně nalakovanými nehty. Byla takřka dokonalá. Ostatně svět je plný samých dokonalých dívek, tak dokonalých, že žádná z nich neunesla jeho vlastní nedokonalost. Jako by pak on tvořil tu vadu na jejich kráse. Mnohokrát se pokoušel najít tu pravou, klidně i bez bílého koně, ale všechny si od něj držely pořádný odstup. Ale tentokrát to vyjde. Bude ji vodit po uličkách nočního Zestárlého města tak dlouho, až jí to v hlavě pomotá natolik, že mu padne do náručí.

Zhruba po hodině se mu zdálo, že dívka už je natolik popletená, aby jí mohl sdělit něco krásného. Stáli právě v jednom tmavém průchodu, který obepínal hrany večera a tichý paprsek světla se plížil po dlážděném chodníku.

“Máš tak krásné oči, víš o tom?” zalichotil jí.

“Vím.”

Lichotka neúčinkovala.

“Nejradši bych si je naložil doma do nějakého roztoku a celé dny se do nich díval. Skládal bych sonety o jejich kráse, jen kdybych to uměl. Usměj se na mě, prosím.”

“Proč bych to měla dělat?” odsekla nepříjemně. Asi její hlava nebyla ještě tolik pomotaná, jak by potřeboval. Chtěl ji pohladit po hlavě, ale ona mu ucukla, zle se na něj podívala a ustoupila dozadu o dvacet centimetrů. Přitom zašlápla ten paprsek světla, co se válel na zemi.

Usoudil, že bude ještě lepší se trochu projít a tak znovu zastavili až za půl hodiny. Sedli si na lavičku vedle vysokého gotického kostela. Otevřel ústa a třikrát se zhluboka nadechl:

“Mám tě moc rád. Vlastně nejen rád, miluji tě. Už dlouho ti to chci říct a dnes je takový příjemný večer, že mi to nedalo. Co ty? Cítíš ke mně něco?”

Kolem krku jí vyrostla veliká sametová kopretina. Naklonil se k ní a vytrhl jí jeden okvětní plátek. Byla tak těžká, že na to musel použít sílu obou rukou. Má mě ráda..pomyslel si a hodlal pokračovat dál. Alespoň se dozví pravdu.

“Nevím. Koneckonců jsem jenom blondýnka, jak bych vůbec mohla něco vědět,” pokrčila rameny chladně Ona.

“Jenom blondýnka?! Jak se můžeš takhle ošklivě podceňovat? Ty jsi ta nejzajímavější blondýnka, kterou jsem kdy v životě potkal. Jen si to nech projít hlavou, prosím,”chytil jí za ruku a zatřepal s ní až polekaně uskočila. Seděli tam ještě nějaký čas mlčky a pak se rozloučili a Elien se vrátil domů. Lehl si tam u sebe na postel a zamkl na tři západy jak pokoj, tak svá ústa. Jen ležel, díval se do stropu a kouřil. Vůbec nic se mu nechtělo dělat.

Náhle mu někdo tiše zaškrábal na dveře.

“Kdo tam je?”

“Já, Nina, můžu dál?” ozval se skuhravý hlásek.

“Ne, nepřijímám návštěvy,” odsekl.

“A co později?” zaprosila.

“Nevím, spíš ne.”

“Je ti dobře? Mám o tebe strach. Pusť mě tam anebo mi dovol alespoň přivolat nějakého doktora na preventivní prohlídku,” prosila ho.

“Ne!” ozvalo se hlasitě z pokoje.

Nina  se o něj vskutku bála. Poslední dobou se jí zdál podivný. Navíc ho už dlouho měla ráda a doufala, že takhle snad časem získá jeho pozornost. Uvnitř ji jeho maminka nenechala a tak se utábořila alespoň na zahradě před dveřmi domu. Zachumlala se tam do teplého spacáku a občas ji Elien slyšel jak tam vaří jídlo na malém ohníčku a cinká přitom plechovým ešusem. Vůbec ten týden do dalšího setkání s ní žil značně usedle, tak jako obvykle. Nepotřeboval chodit příliš chodit ven, ležel zahloubán v nějakém časopise nebo pod modravou září televizoru. Jako houba parazitoval na svých rodičích, protože přece jen nebylo tak obvyklé nechat se od nich vyživovat se vším všudy ve dvaceti čtyřech letech, když přitom ani nestudoval. Občas házel nějaké zbytky od jídla z okna dolů Nině, která tak měla alespoň nějaké přilepšení k ešusové stravě a navíc ji hřálo vědomí, že je předtím držel v rukou Elien. Když uplynulo sedm dní, vyrazil opět ven na schůzku s Ní. Sotva vyšel z domu, vrhla se k němu Nina a spustila nářek: “Vykašli se na ni. Stejně tě nemá ráda. Jen uvidíš, co budeš říkat až se vrátíš. Znám Ji na to až moc dobře. Je průhledná jako celofán.”

Neposlouchal ji a spěšně odcházel. Ona už na něj čekala opět na malé straně, ale tentokrát se nenechala zmást a rovnou spustila: „Přemýšlela jsem o tom. Nehodíme se k sobě, jsme každý jiný a taky, je mi to hloupé říct, ale nijak mne nepřitahuješ.”

“Elien se na Ni vrhnul a začal jí rvát okvětní plátky zpoza krku jeden po druhém. Trochu u toho sténala, ale nestačila se ubránit.

“Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, nemá mě ráda, má, nemá, má, NEMÁ!”

Poslední lístek uškubl tak polekaně a hrubě, až ji drobně poranil na krku a z toho škrábnutí jí vytekla malá krvavá slza.”

“Je mi líto, ale vidíš to sám. Nemělo by to cenu,” ušklíbla se nad ním Ona.

“Tak to mě můžeš klidně poslat do prdele,” ušklíbl se na to.

“Jdi do prdele,” odsekla a spolu se svou zlatavou svatozáří odkráčela pryč.

Kolena se mu podlomila a začal pomalu sunout svá těžká chodidla domů. Byla o to těžší, čím více rostlo jeho zklamání. Už několik let, hledal dívku, která by měla kolem krku lichý počet okvětních plátků, tak aby mu alespoň jednou vyšlo ano.  Dosud se s ní nesetkal a už ani snad nesetká. Jako by byly nějakým zvláštním vyhynulým živočišným druhem. Ale on někoho takového potřebuje. Je přirozená lidská potřeba, psychická i fyzická, mít vedle sebe někoho druhého.

“Co jsem ti říkala,” pošťouchla ho Nina, když dorazil zpět.

“Neposmívej se mi, mám prostě smůlu. Žádná nemá lichý počet okvětních lístku, takže mi vždy vyjde jen ne. Možná vůbec nerostou nebo jsou tak vzácné jako čtyřlístky, takže se na každého prostě nedostane. Možná už takové ženy vůbec nežijí a já si prostě nikdy nenajdu partnerku,” vzdychal.

“A nenapadlo tě prostě změnit způsob jakým na to jdeš? Co kdybys jako první místo ano, začal říkat ne? Pak by ti nevadilo všechny mají sudý počet lístků,” poradila mu v dobré snaze pomoci.

“Taková hloupost. Vždycky se přece začíná má mě rád, nemá mě rád a tak dále a ne naopak. Je to zvyk. Tak se to prostě dělá a já to asi sotva změním.”

“Zvyk?! Copak to je nějaké vysvětlení?” ohradila se Nina, až se celá vymrštila ze spacáku a zvrhla přitom jídlo, které si pekla na ohni.

“Podívej se na mě? Já mám lichý počet lístků! Mám tě ráda, copak sis toho ještě nevšiml? Proč si myslíš, že tu tábořím?”

Ale to už Elien neslyšel, ačkoli to bylo důležité. Panty masivních dveří za ním zavrzaly a klíč zachrochtal v zámku. Nezbývalo jí než počkat až opět vyjde ven. Ale její zásoby jídla se tenčily a Nina nemohla odejít nakoupit, protože co kdyby tu chvíli propásla. Studená noc se položila na vše kolem a jiskřičky ohně jí vytvářely pihy na kráse. Elien pro to ale neměl zrak. Zavřel se ve svém pokoji se zásobou alkoholu. Hlava se mu motala v lihovém oparu, který postupně vysušoval celé jeho tělo a otupoval tak bolest, která mu hnízdila v těle. Tentokrát to bylo naposled, už nikdy se nezamiluje, nikdy žádnou jinou nepotká. Je tak ošklivý, jak jen by ho mohla nějaká mít ráda, už taková ani neexistuje. Celé tělo mu brnělo a on se ze samého trápení nebyl schopen ani pohnout. Když už jeho hladina alkoholu dosahovala tak vysoko, že se v ní sám topil a krk mu hořel laciným rumem, upadl do podivných mrákot. Svalil se na postel, která se pod ním pětkrát prohnula a pak se začala točit dokola jako řetízkový kolotoč na Matějské pouti. Jako by v tu chvíli slyšel opravdu to divné vyhrávání levného magnetofonu, který s tím vším tak úzce souvisel. Usnul a už necítil vůbec nic.

Druhý den se probudil s kocovinou na krku. Žaludek se mu vzpouzel a na rameni mu seděla chlupatá opice a přežvykovala banán. Setřásl jí a  hbitě zavřel do skříně. Opice uvnitř začala hlasitě vřískat, když zjistila, že se nedostane ven. Podíval se na sebe do zrcadla. Jeho tvář zjemněla, rysy zženštěly a hrudník ho podivně bolel. Možná se včera nadýchal příliš studeného vzduchu. Jeho kůže se mu zdála kluzká. Co to je? Pak si uvědomil, že Ona už ho patrně nebude chtít vidět a on neuslyší ty mandlové tóny její tváře.  Při tom zjištění se jeho bolest ne hrudníku prohloubila tak silně, že skoro nemohl dýchat. Vytáhl zpod postele lahev vodky a přihnul si tak silně, že to dokonale vygumovalo tu bolest a on už necítil vůbec nic, což je v každém případě lepší než něco nepříjemného. Motal se po pokoji, zpíval hlasité nesmysly. Nina o tomhle neměla ani ponětí, ačkoli tušila, že něco není v pořádku. Jen se o Eliena strachovala.

Druhý den se cítil tak hrozně jako předchozí ráno. Vůbec si nepamatoval co dělal, patrně seděl v té své komůrce a pil. Navíc opice se dostala ven ze skříně a teď se ho zmocnila opět plnou silou. Odešel na snídani.

“Vypadáš příšerně, vem si něco pořádného k jídlu. Co to máš na hlavě, copak ty sis barvil vlasy?” podivila se maminka, když mu pokládala na talířek volské oko.

Jeho vlasy přes noc zesvětlaly, měly teď zrovna tu zářivou barvu jako Její svatozář. Večery byly záhadné, jelikož netušil co se dělo a jak k tomu přišel, ale ze samého množství alkoholu se nad tím ani nepokoušel přemýšlet. Hlavou mu vrtaly jiné věci. Myslel na to, že si nikdy nenajde ženu. Žádná ho nemůže mít ráda. Široko daleko neexistuje samička stejného živočišného druhu jako je on sám. Všechny mají sudý počet lístků kolem krku.  Jako by to byli andělé nebo jen neskutečné přeludy.

Zhltnul jídlo a zavřel se opět nahoře ve svém pokoji. Přes pět dní tam pouze ležel, díval se do zdi a myslel na Ni. Občas se opil úplně sám aby zaplašil smutek, ale ten se ho tím pádem zmocnil ještě víc, protože byl už ochočený. Po ránu se pak pral s opicí, která mu vřískala ve skříni. Někdy se jí podařilo utéct a to ji pak musel honit po celé místnosti. Čím víc pil, tím se stávala agresivnější. Šestého dne chtěl vyvětrat, ale do pokoje mu vletěl čmoud, protože Nina dole stále tábořila. Už téměř neměla co péct na ohni a den ode dne hubla. Elien také nejedl. Jen pil. Odskočil polekaně od okna a rychle ho zavřel. Vzduch v místnosti byl těžký, nedýchatelný a motal mu hlavu.

Nechtělo se mu vyjít ven. Bál se Niny i svojí matky, bál se všech, kteří by se mu mohli snažit radit. Bezmyšlenkovitě zapnul televizi na první kanál který se mu namanul. Obrazovka trochu zrnila, ale přesto k němu vlídně promlouvala a vyprávěla jakýsi přírodopisný dokument.

„Žížala je schopná samooplození. Co vůbec vede přírodu k tomu, aby vytvářela hermafroditní živočichy? Je to právě onen přisedlý způsob života, který živočichové vedou. Proto se jedná nejčastěji o parazity, kteří nemají možnost se pohybovat. Žijí v nepříznivém prostředí a pravděpodobnost, že naleznou samičku je velmi malá. Tento dokonale vyvinutý systém jim pak umožní v krajním případě přežít. Setkat se s tím můžeme mimo jiné i u tohoto nezmara.“

Televize ještě něco říkala, ale on už ji dál neposlouchal a raději začal slídit po místnosti, aby našel poslední dvě láhve vína. Červenaly se v rohu. Vytrhl korkový špunt a vůbec se neobtěžoval s hledáním skleničky, přihnul si přímo z nich. Za chvíli se mu hlava opět roztáčela dokola a ty dvě poloprázdné lahve se mu v tu chvíli zdály jako dvě malé slečny. To mu Ji opět připomnělo a začal hlasitě naříkat. Otevřel okno, vyklonil se a ignoroval kouř, který ho oblétl.

„Nino!“ zakřičel.

Byla noc a ona právě spala. Jak to však zaslechla, tak vyskočila a pohlédla nahoru. Mezi korunou listí už však zahlédla jen cípek hlavy. Elien omdlel.

Dostala o něj strach. Odhodila spacák a začala bušit a zvonit na dveře domu. Ačkoli byla pozdní noc, za chvíli se rozsvítilo a pár měkkých papučí sešel po schodech.

„Co chcete takhle v noci?“ zeptala se maminka ve splývavé noční košili z rozevřených dveří.

„Elienovi je špatně! Pusťte mě dovnitř, vím to! Něco se mu stalo!“ vykřikla Nina a srazila ji na zem. Hnala se po schodech, které jí podkluzovaly pod nohama. Elienův pokoj byl zamčený. Nikdo neotvíral. Rozběhla se a vyrazila dveře. Vpadla dovnitř a polekaně vykřikla. Na zemi ležela Ona. Kolem hlavy měla svou svatozář a pár okvětních plátků. Její vlasy tvořily střed této zlatavé kopretiny.

„Kde je Elien, co?“ přiskočila k ní a zalomcovala s jejím spícím tělem. Jak se přiblížila, povšimla si, že její tvář je zarostlá. Pleť měla hladkou, ale na ní jí rostly tmavé neoholené vousy a obočí bylo na dívku také podivuhodně husté. Na sobě měla Elienovo oblečení z něhož jí čouhaly chlupaté končetiny.

„Co chcete?“ zamžourala a Nina v tu chvíli musela vykřiknout ještě jednou. Byl to jeho hlas jen v té podivné postavě.

„Eliene, co to máš na sobě? Vypadáš jako transvestita,“ ušklíbla se.

Očividně nechápal, protože mu v krvi jako rybky plavalo několik promile.

„Cos tu dělal? Podíval jsi se vůbec do zrcadla?“

Zavrtěl hlavou, která se mu přesto svezla na stranu, protože nemohl na sto procent koordinovat své pohyby.

Chytila ho v podpaží, zvedla a dovedla k zrcadlu. Vytřeštil na sebe oči div, že sklo nepopraskalo, postavil se na vlastní nohy a sáhl si na hrudník. Ruku zaryl do dvou kulatých ženských ňader.

„Sundej si paruku, svlékni si tu maškarádu a přijď dolů. Musím si s tebou promluvit. Promiň, že jsem ti tak násilně vtrhla do pokoje, dveře dám samozřejmě spravit, jen jsem myslela, že se ti něco závažného stalo. Viděla jsem tě omdlít. A až se oblečeš, vyčisti si prosím tě zuby, líh z tebe táhne na deset metrů,“ sykla a odešla vše vysvětlit překvapené mamince.

Elien vyděšeně zíral na svoji podobu. Chtěl si sundat paruku, ale v tu chvíli zavyl, protože to byly jeho vlastní vlasy. Měl Její svatozář, Její krásné vlasy a dokonce i Její ňadra. Jenže nic z toho mu nešlo sundat. Jak jen mohl přehlédnout co mu během těch dní tady uvnitř vyrostlo? Chtěl se převléknout do čistého oblečení, ale jakmile si sundal kalhoty a trenýrky, zděsil se. Podíval se na svůj penis a zoufale zjistil, že pod ním je ještě něco. Bylo tam ženské přirození. Stal se z něho obojetník. Vykřikl a svalil se na zem. Opici zavřené ve skříni se opět podařilo dostat ven a otevřenými dveřmi teď prchla pryč na svobodu. Odešel do koupelny a polil si hlavu studenou vodou.Chladivá tekutina mu objala spánky, ale on stále viděl to samé. Štípnul se, ale tohle byla skutečnost. Ruce se mu ještě klepaly a tak mu zabralo dlouhou dobu než se dokázal převléknout. Vlastně to není zas až tak špatné, stejně na světě není žádná žena, která by ho měla ráda. A on se přece zařekl, že už toho věčného hledání má dost. Teď si vystčí sám. Usmál se. Najednou měl hroznou radost ze života. Už se mu vůbec nechtělo pít.

Seběhl do obývacího pokoje, kde s vážnou tváří stála Nina i maminka. Obě na něj vrhly podezřívavý pohled, stále považovaly to co měl na sobě jen za převlek.

„Mělas pravdu, Nino. Něco vážného se stalo. Už nepotřebuju žádnou ženskou. Vystačím si sám,“ zazubil se.

„Taková hloupost. Každý někoho potřebujeme. Já tě mám ráda, jen si spočítej kolik mám okvětních plátků. Vyjde ti liché číslo. Copak ti to nemohlo dojít dřív?“

„To je mi líto, ale já si vážně vystačím sám. Takže se můžeš odstěhovat. Ostatně pro jedno kvítí slunce nesvítí, ne?“ pokrčil rameny a odešel si uklidit svůj zaneřáděný pokoj.

Její kopretina na krku povážlivě zvadla a začala prosit o vodu. Nina zírala s otevřenou pusou.

Za čas pochopila, co se stalo. Sbalila si věci a odešla domů. Dlouho se courala po Zestrálém městě. S gustem vyrvala a poplivala všechny blonďaté kopretiny, které tam viděla růst.

Elien zůstal ve svém pokoji a spokojeně pak ještě po dlouhá léta parazitoval na své mamince, která mu v tom ostatně nijak nebránila. Byl šťastný. Díky svatozáři, co měl nad hlavou mohl chodit na výlety do nebe a cítit se dokonale. Nepotřeboval už nikoho, kromě sebe..