Nebudu si vymýšlet, řeknu vše hezky tak, jak to bylo. Dneska už se tomu můžu jen zasmát.

Byl podzim. Přijel jsem do cizího města. Pamatuju si, jak jsme se cestou autobusem s ostatníma hádali, jestli to město ještě leží ještě v Čechách, nebo už na Moravě. Malý město s malym autobusovym nádrem, celym oprejskanym. Nás měšťáky, navyklý výparům ventilaček z přetopených bytů hned překvapila zima. Se smíchem jsme vybalili rezervní svetry. Někdo dojídal svačinu z domova. Pak kdosi zavelel: „Jde se na pivo!“

Ve městečku se konal filmový festival. Před kinem stál hlouček lidí. Opírali se o zábradlí a kouřili. Jeden z nich měl kameru a něco na ní zkoumal. Manšestrová saka, pruhované punčochy a hranaté, kostěné brýle prozrazovaly děti z uměleckých škol. Kamarády jsem nechal v hospodě. Došel jsem ke skupince a koupil si u stánku brambory s hořčicí. Začínal jsem cítit vypitá tři piva a chtěl jsem před večerem ještě dostat něco teplého do žaludku. Našel jsem si místo na lavičce, jedl a pozoroval dívky, jak kouří.
Kluka s kamerou něco zaujalo a začal točit. Zpoza kina zrovna vybíhala nějaká postava. „Nazdar! Dobrý den“, zdravil kolemjdoucí asi dvacetiletý kluk. Ti jen rozpačitě vrtěli hlavou, nebo nechápavě odpovídali na pozdrav. Jen kameramana nic nevyvedlo z míry. „Ztracené mlááádí, dva roky stáááří“ zazpíval procítěně, s lehkým světáckým sípáním neznámý. Byl to nějakej šlágr. „Ahoj! Dobrý, ne?“ otočil se na dívky. Ty se jen zachichotaly. „Poď pryč, je vožralej“ řekl někdo. Nové příchozí každého zdravil, ale lidé mu ustupovali z cesty, uhýbali před ním, jako by se ho báli nebo štítili. „Dobrá bunda, ne?“ Zastavil se u mojí lavičky a podíval se na mě. Mladík byl oblečený sice upraveně, ale v porovnání s přítomnými umělci jaksi obyčejně, venkovsky a málo vkusně. Ze všeho nejvíc mě na něm upoutala jeho obrovská huba. Nechci být sprostý, ale to prostě nebyla pusa, ale velká, žabí papula. Nehezcí lidé mě často dojímají a i při pohledu na tohoto chlapce jsem na chvilku ucítil smutek. Potom otevřel pusu ke zpěvu. Při „Už jsme prýýýýý dospělíííí míň živííííí – nazdar!“ jsem neudržel vážnou tvář. „Svoboda. Znáš ho, texty, ne? Hele mám ho na cédéčku, koukej. To je fešák, co? Věř mi. Ale Got to je větší, že jo? Ty jo já bych chtěl mít vlasy jako Gott. Šlo by to? Načechrat? Co myslíš? Ne?“
Buran, pomyslel jsem si. Ale vtipnej. „Nevíš, kam by se tady dalo jít na procházku?“ zeptal jsem se ho ze srandy, co zas odpoví.
„Spousta míst, ale zoo, tam je krása, les, věř mi. Stromy, chápeš? A tam sou netopýři oni dělaj takhle, koukej“ poskakoval dokola a mával rukama. „Věříš mi?“

Šel jsem s ním do zologické. U netopýrů bylo horko a vzduch páchl trusem. Můj nový průvodce to okomentoval: „Jak je tady? Horko?“ neodpovídal jsem. „Nebo zima? Ne?“ Ten člověk nebyl normální. Choval se jako blázen a přitom se mnou mluvil o teplotě vzduchu. Myslel to naprosto vážně. Chtěl, aby řekl někdo jiný, že je v teráriu smrad a vedro. Věděl to sám? Zkoušel mě? Poté co probudil netopýry, aby mi ukázal rozdíl mezi samičkou a samečkem, požádal jsem ho, zdali bychom nemohli odejít.
„Co je támhle to?“ vyhrkl zase bez varování, ukazuje na klec s nějakým ptákem. Nevěděl jsem. „A támhle to?“ ukázal na výběh s cizokrajnou slepicí.
„Nějaká africká slepice.“
„A támhle to?“ ukázal ihned na malého ptáčka za plůtkem vedle slepice.
„Kolibřík?“
„Vrabec!“ hehehe.

Smál se jako debil dalších pět minut po cestě ze zoo. Byl to prachobyčejnej vrabec, kterej si tam jenom na chvilku odpočinul. Cestou zpátky do města jsem na něj měl vztek, jak si ze mě udělal srandu, ale jemu to buď nevadilo, nebo dočista zapomněl. Utíkal napřed a zpíval si nějakýho starýho Korna, nebo co. Hlas měl hezky čistej, ale nic nedozpíval do konce. Kdyby pořád nekvákal takový blbosti, měl by možná šanci dotáhnout to někam v šoubyznysu.

Měl jsem ho dost. Stačilo zpomalit a on za chvíli odtančil pryč. Zamířil jsem na hlavní náměstí, jedno z nejkrásnějších v Čechách. Leží na kopci a tak je z něho vidět na horizontu místo domů alej stromů v kopcích. Na morovej sloup si přisedl nějakej výrostek a vzal si ode mě cigaretu. Zeptal jsem se ho, jestli nezná mýho zpívajícího průvodce. „To je Kachna. Asi má povolený vycházky. Bydlí v ústavu“, ukázal si na hlavu.

Blázna jsem potkal zase před kinem Zrovna ho jeden z kluků v manšestrovým saku odstrkoval od jejich lavičky. „Nech ho bejt, vole“ chytil jsem toho frajírka. Hned za rohem jsem se blázna zeptal na jméno. Byl to Petr, jako já. Proč jsem se ho ptal na jméno, jako bych ho už nikdy neměl vidět? Proč mi ho najednou bylo tak líto? Chtěl jsem si snad vyléčit špatný svědomí? On hned zapomněl, že mu někdo před chvílí nadával a začal zpívat Vondráčkovou. Chtěl jsem mu říct, ať drží hubu, přestane se smát a chová se jako politováníhodnej magor, kterym jsem ho v tu chvíli chtěl, potřeboval mít. Ale on o mojí lítost nestál a vesele zpíval dál.

Může za to ten ústav. Dokud byl bláznem bez blázince, byl jsem bez starosti. Mohl jsem věřit, že je ožralej a rád se předvádí. A navíc, není správné tropit občas jen tak bláznivé věci? On není hloupej. Dokonce si vystřelil ze mě. Jenže je pako z ústavu. Konec. Nebudou ho tam přece držet pro nic za nic. Ale nebezpečnej nebude. Spíš bych řekl, že jednou někdo zmlátí jeho. Vypadá jako normální člověk, kterej se prostě jen chová divně. A přitom je to naopak: blázen, kterej se chová normálně. Vyprovokuje někoho agresivního, kdo není odsud a špatně skončí. To se ale nesmí stát! Blázni nesmí být biti, potom by neexistovala spravedlnost a blázni by byli všichni. Všechno by směřovalo do pekel. Začínalo mi být úzko.

Rozhodl jsem se na Kachnu (Chci říct Petra, jsem tak bezohledný!) už nemyslet. Zalezl jsem do kina, protože venku už začínalo být lezavo. Chtěl jsem najít ostatní, protože mi samotnému bylo po dlouhé vycházce smutno. Své obrýlené kamarády jsem našel v jedné ze zadních řad. Sedl jsem si mezi ně, mlčky kývl na pozdrav a sledoval plátno. Běžel zrovna film o muži, který mluví s Ježíšem, je mu čtyřicet a stále žije se svou hysterickou matkou a bratrem feťákem. Bratrova žena si myslí, že je pes a sousedi si na ní chodí stěžovat. Několik postav v průběhu filmu spáchá sebevraždu. Film je v polštině. Časem jsem se od kamarádů dozvěděl, že prý byl docela dobrý, vlastně jeden z nejzajímavějších. V tu chvíli jsem jen seděl, koukal na plátno a připadal si jako úplný idiot. Jenže v kině bylo teplo, útulno a hlavně bezpečno.