Jsem svá existence

mojakost jediná

to byla příčina

tvého nerozchodu s mými vlasy

a ňadry

a srázy nepoznanými

kde sto květin zavonělo

mnou...

a kde mé ruce se k tvým pnou

a kde nohy objímají  povzdechy

a kde bojíš se nadechnout...

jen pro samotné výdechy...

kde bloumáš sám a překvapený

že nejsou hráze nejsou tenké stěny

kde prostorem se šíří neozvěny

kam jsem chodila pro pohlazení 

k Tobě...

k Tvému tělu přimknutému pevně.

Troškám naděje jsem omývala rány

kouskům závratí vystavila tvář

společně s tvým tělem,

spolčila se záhy

pro ignoraci citů

schovaná do úkrytu

před Tebou...

před zvrácenou hrou

dvou nenasytů

pleteš si mne s tmou ...

proto odcházím až za úsvitu...