Jela jsem za tebou.  Lehce podnapilá

s maňáskem na ruce

jsem hrála divadlo, Bratislava,

ten kousek, který jsem zahlídla

zírala, zívala a byla překrásná

ten mundúr důstojníka, no tak co

bude ze mě panička, ale až jindy

dnes jsem ještě hravá. Byla doba lilií

vraty kostelů vydechovaly

bolestnou vůní. Jestli jsi vůbec tenkrát

stihl promluvit? Možná až pozdě v noci

ve vinárně, někde pod schody

jsem ospale začala oči přivírat.

Na hlavním náměstí těhotná žena

která tak elegantně, ruku zapřenou v pase

zvracela nad odpadkovým košem.

Až po létech, kdy jsem v kleče na záchodě urputně vrhla

beze vší elegance, usoplená a ubrečená, jsem si vzpomněla.

Někdo si prostě nese ledajaký cejch s půvabem nonšalance.

A někdo zase ne. Tenkrát jsem nic z toho netušila.

Byla jsem krásná. A bláznivá. Milovaná. Jo, tenkrát.

Když vítr v ulicích ve víru točí smetí

papíry, prach a písek

instinktivně zavřeš oči.

Ale říct nohám, aby vykročily... ne

někdy zkameníš, jsi ze solného kvádru

to ty slzy nevybrečené, co uvízly ti v těle.

Stojíš jak hňup. Zavřené oči.

Prý zlaté písky. No tak co

aspoň ti z očí vyplaví

ty soli přebytečné