Tomík a metamorfóza

Malý Tomík má jednu malou vadu, zná jenom sebe,
řekne mořský koník a náhle na vše zapomene,
ráno se probírá a má hlavu zamotanou,
koupí si rohlík a kávu se smetanou,
sedne si,lokne si a dumá,co bude dál.

Na věži za lesem dvanáctou odzvoní,
odhrne záclonu, z okna se nakloní,
zhrbenou postavu slunce ozařuje,
Tomík utíká, utíká do pokoje,
krovky si podpírá a pomalu oddychuje.

Poletíš a starosti ti přijdou malicherný,
Tam nad kopcem, nad městem,
sou lidi všichni stejný,
jak mravenci, všichni stejný.

Půlnocí, když ručička hodin dokola se otočí,
když začne koukat realitě z očí do očí,
v té noci,kterou zná tak jak sebe,
do kokonu zabalen, uléhá do postele,

ráno se probírá a má hlavu zamotanou,
koupí si rohlík a kávu se smetanou.

Usínáš a starosti ti přijdou vážný,
tak jako nad kopcem, nad mořem,
foukal vítr vlažný,
ochraňuj ho anděl strážný.