jen každý po svém, jinak,

své city vpichujem

den co den na napínák,

vrážíme na kůly

či do železné panny,

kleštěmi trháme

a solí sypem rány,

bičujem mlčením,

pálíme pochybnostmi.

Den za dnem mučením

své lásce hýbem kostmi,

má samé modřiny, šrámy

a fraktury.

A pokud na chvíli

z té hrůzy tortury

v kavárně, v posteli

polevíme,

jakápak úleva,

když oba

pokaždé dobře víme,

že žádné polibky nás těch muk nezbaví,

sotva se rozední,

začne vše znovu,

jak když se milují

trestanci bezhlaví

při cestě poslední