X1
Poklona posmutnělému Vincentovi

Když ráno pohlédl do
zrcadla,
zjistil ke svému údivu,
že mu to sluší.
Jak řekl, tak udělal.
Kupodivu …
V posteli si rozestlal,
nakrájel nivu
a na talíř si dal
ohřátou duši s kečupem
a obě svoje uši s tatarkou
a žaludek, co končí
s pomádou,
popřál si dobrou chuť,
natřel si oči
a pupek
vanilkou, rozladil kytaru
a jako uvolněný
akademik a štamgast
zazpíval si tu svou.
Svou z mládí, které
vyfičelo,
svou  historku o ženách,
kterých nikdy, tak jak
on to říkal,
vlastně nikdy nebylo.
Pak zahleděl se od talíře
do kraje
a šel v krvi namalovat klasy,
ve kterých je všechno,
brek, radost
i stydno.
Rozetřel si krevní destičky
místo pohlazení od matky
a milenky
na své řídké vlasy
a po své tváři
a pak ho nebylo.
Až dnes dočkal
se spásy.
Možná to bylo v září.
Nikdy nikdo
nepsal o tom,
že by si nad plátnem
zabrečel.
Že ale dodnes září.
Ale já to cítím.