Někde teď chladnou dvě ženské ruce,

Zvetšelo, zmizelo co bylo srdce,

Je už pryč, odplouvá, ale ne celá,

Uprostřed života něco se bělá.

Kdo zná to zachvění motýlů křídel,

Spíš prožil bouře, než pil na příděl,

Na rukou nese ji, ještě je chladná,

Jednou se rozhoří, štíhlá a ladná.

Za ni se rozhodli, celou ji protkali,

Na jejích ramenou prsty se potkaly,

Ležela, mlčela, nudná bez užitku,

Vezmi ji, odnes ji, vyměň ji za kytku.

Vlastně by stačila postavit zpříma,

Plamen jak korunka v srdci jí dřímá,

Zapálit nejde jen slovem či tónem,

Oheň ke kadeřím, modlou je, zvonem.

Hoří-li umírá, dívej se dlouze,

Smrtí je svěcená, vzdává se touze,

Nestejnost planet tu v kapičce stéká,

Oči se lesknou a celá je měkká.

Čekala dlouho a ležela ve tmě,

Teď jak by volala: Chyť mě a veď mě,

Já ti tu dávám kus světla i života,

Ve mně je pokora, hrdost i nahota.

Slova a emoce, city a nápady,

Kolem ní tlačí se, staví se do řady,

Léta jen spala, teď pálí ti víčka,