Tam v pohoří Hindúkuš,

kde slunce nezapadá,

tam žil jeden mladý muž,

a s ním žena mladá.

Pěstovali ovce spolu,

taky měli stádo volů,

jedli u jednoho stolu,

a na Vánoce pili kolu.

Pak přišlo psaní radostné,

jednoho dne jarního,

že prej voni zdědili,

zachovalýho vlaka parního.

Asi jim ho doručí,

za dva tejdny pošťák,

za kvalitu neručí,

že ho musí dostat.

Při pohledu na vlak mírně přirezlý,

zvolala ta žena: ,,Dyť to nejezdí!!!“

zachovali však klid a nasedli hned,

že to bude jízda, jako včelí med.

Zrovna vyjeli na velkou horu,

když byli v tom nejlepším,

vypovědělo jim půl motoru,

ani brzdy nepomohly, před tím pádem největším.

Dopad tvrdý jak žula to byl,

Z vlaku pak akorát kafemlejnek zbyl,

Žena na chudáka muže křičí, že to špatně stočili,

,,Výlet to byl prej na ho…,“ a ještě že si roztrhala košili.