Šedivý vlny, šedivý vlny a černá vůně hlíny a hučení nějakýho vzdálenýho jezu, hluboko pod zemí. Dunivý rozpínání bolesti v hlavě, v puse sucho, horko jako v peci, víno, kyselý šťávy a tupý údery do spánků a do temene hlavy takový malý rány, každá roztříští na chvilku to hučení, jehličky…

Pohnul prsty.

Cítil, že je celej mokrej. Prsty se dotýkaly listí, obličejem ležel k zemi a vlastně ani moc nestál o to zvedat se a zjišťovat kde je. Tupý hučení a hluboká bolest ustoupily navracejícímu se vědomí. Ne daleko. Zůstaly stát opodál.

Těch malých jehliček naopak přibylo…prší. Prší mi na hlavu …napadlo ho. Zapřel se rukama do mokrý hlíny a zvedl se.

Hučení a bolest se vrátily. Žaludek se mu semknul, zkroutil se. Ucítil bolest jako by ho někdo kopnul do břicha a začal zvracet. Žaludek se svíjel a bolel ho, to kopání pokračovalo pokaždý, když z něj vytrysk žlutavej proud.

Kroksun zvracel asi pět minut. Kolem něj byly v mlze a tmě nějaký stromy. Vyhnul se páchnoucí kaluži, která se vsakovala do rozmoklýho listí a jehličí a praštil sebou vedle. Bodavý jehličky deště, který mu dopadaly na tvář a promáčely mu celý tělo, přestal vnímat. Jen se pokoušel uniknout tý bolesti v břiše, tý závrati v hlavě, tomu hučení a křiku, kterej se mu odrážel a hromadil uvnitř lebky.

Probral se až na chodbě doma. Potácel se od stěny ke stěně a doufal že tak pozdě v noci, nebo brzo ráno, nebude nikdo vzhůru ale když procházel přes verandu potkal se s bráchou. Ten byl naštěstí taky nalitej, prosmýkli se vedle sebe bez pozdravu, nebylo potřeba nic říkat. Ale brácha se zastavil. “Hele!” drcnul do něj ramenem. Kroksun se otočil. “Hm.” Brácha do něj strčil, oběma pěstmi ho bouchnul do hrudníku až Kroksun ztratil rovnováhu a spadnul mezi velké květináče s matčinými kaktusy. Zapadl mezi ně a nemoh se ani pohnout. “Pěkně mě sereš, zas se kůli tobě můžou všichni podělat a na to že potřebuju ty prachy každej sere.” Kopnul Kroka kanadou do nohy. “Jau.” “Všichni tady lítaj jenom kolem tebe, protože jim všem lezeš do prdele s tou svojí školou, s těma svýma patlanicema.” Kroksun se začal zvedat ale moc mu to nešlo, hlava se mu zase točila a měl pocit že se zase pozvrací ale snažil se s tim bojovat. Bráchův hlas zanikl v tom hučení, ucítil ještě jak ho brácha jednou kopnul do kotníku, nikdy by si nepomyslel že je tolik druhů bolesti, tolik různejch druhů. Brácha odcházel, odflusnul si na zem. Kroksun koukal na ten zelený plivanec a vzpomněl na nějakou sbírku básní kde všichni akorát zvraceli a váleli se ve špíně a šukali každej s každým, nebo to nebyla básnická sbírka, přišlo mu to uhozený, a teď koukal na ten plivanec. Cítil bolest v kotníku a ustupující hřmot vodopádů v hlavě. Vyštrachal se z mezery mezi květináči a postavil se. Nohy se mu třásly. Vešel do společenský místnosti.

“Lucie, co tady děláš, čau?” Od tý doby co spolu nebyli, od tý doby co chodil s Liou, no neviděl ji už pěkně dlouho. Věděl že se občas stavuje u mámy, když není on doma, vždycky spolu vycházely holky dobře. Ale Lucie tu teď nebyla sama s ní i ten její soubor. Nacvičovali na naleštěnejch parketách nějaký taneční čísla, Lucie zrovna radila nějaký holce jak má tančit, aby to byla ryba. Ryba? Ani mu neodpověděla. Vždycky ji strašně vytočilo, když přišel nalitej. Ale tohle je jeho domov, jeho společenská místnost. Holky oblečený do černejch tanečních kostýmů ho nedůvěřivě sledovaly, Lucie si ho jenom změřila pohledem. “Holky pojďte vedle.” Všechny se na její pokyn přesunuly vedle do salónku s barem. Sakra. Vydal se za nima, Uvědomil si, že za sebou nechává blátivý stopy a že je celej od bahna. Ale bylo mu to jedno. V salónku bylo šero. Holky seděly na koženejch sedačkách a Lucie stála na malým vyvýšeným pódiu před televizí. Když vešel, podívala se na něj ostře. “Čau.” Nadechl se…co si vo sobě myslí? Chtěl jí něco šťavnatýho vpálit. Ale nepřišel na nic. Slyšel se jak říká: “Asi tady jsem nevhod, co?” Neusmála se. “Jo.”

Obrátil se a šel pryč. Šel do svýho pokoje. Chodba byla celá nakřivo. Teprv teď začal přemýšlet, kde se vlastně tak zkalil. Co je za den? Narazil do stěny po pravý ruce. Nevěděl. Jenom to hučení v tý hlavě. První vzpomínka, kterou si dokázal vybavit, byla jak se probouzí v tom lese s modrýma stromama a ve tmě a v dešti. Co to bylo za les? A proč je vlastně tady? Proč je doma, proč je v Boru a ne v Praze s Liou. Stalo se něco, proč přijel? Znovu narazil do stěny. Dveře k jeho pokoji byly ještě pět metrů daleko. Ale mohlo to bejt klidně padesát. Měl jsem tady sraz s Lucií? Nevěděl, nevěděl, před tím lesem bylo prázdno…jenom pár věcí, Lia. Krknul si. Málem se zase poblil, v krku cítil žluč a alkohol. Líh. Takže chlastal tvrdej. Třeba se takhle dostane dál. Opřel se dlaní o stěnu a ta se probořila, vtáhla mu ruku dovnitř, ztratil rovnováhu a propadl skrz.

V jídelně už na něj všichni čekali. Máma právě zvedala sklenici se šampaňským. Lucie stála vedle ní, pak brácha, vypadal daleko střízlivějc, než před deseti minutama na verandě, Kroksuna napadlo, že se stihnul asi strašně rychle vosprchovat a převlíknout. Klečel na podlaze špinavej smradlavej… ale nikomu to nepřišlo divný…i Lucie se usmívala.

“Všechno nejlepší!” Máma mu pokynula rukou ke sklenici se šampaňským co stála na stole. “Všechno nejlepší?” Lucie se zasmála. Smát jsem tě neviděl aspoň pět let, napadlo Kroka. “Dneska je svatojakubská noc. Tys na to zapomněl…ale my ne. Připravili jsme s holkama pro tebe představení. Jenže tys nám furt lezl na zkoušku.” Postavil se. Ohlíd se na stěnu za sebou. Nic, všechno v pořádku. Co má společnýho se svatojakubskou nocí zjistí později. Snažil se vypadat co nejstřízlivěji. Ale moc mu to nešlo. Na vratkých nohou se vydal ke stolu a přejížděl očima po tvářích které se na něj usmívaly. “Hodně zdraví, doufám že ti bude chutnat.” Uprostřed stolu stál velký tác přikrytý kovovou poklicí. Vzduch voněl. Došel k nim. Připadalo mu že jde strašně pomalu a že už musej bejt netrpělivý. Ale nikdo tak nevypadal. Zkoumal očima bratrův obličej ale všechno bylo jako dřív, žádná hádka, žádný špinavý kanady. Napadlo ho, jestli na tom večírku třeba nehulil. Nebo nespolk kulatou. Asi. To je peklo, nevědět. Odhrnul si vlasy z čela a natáhl se po skleničce. Bublinky se třpytily ve světle křišťálovýho lustru. Už je musí bolet ruka. Zvedl svoji sklenici. “Děkuju, fakt sem to nečekal.” Zkusil se usmát. Šlo mu to. Cink. “Koukej se do očí…”napomenula ho Lucie. Podíval se jí do očí, a napil se. Bublinky mu vystoupaly nosem a rozplakaly ho. Lucie se rozvlnila. Postřehl jak máma zvedá poklop nad tácem na kterém ležela nějaká věc, úplně spečená co mohl přes slzy rozeznat nejvíc připomínala psa, šumivý víno naplnilo jeho žaludek a začalo se zažírat do stěn a Luciin úsměv byl najednou jízlivej a zlej, musel polknout a zavřel oči ani se nestih vyděsit…

Všude kolem něj byl řídkej modrej les, světlo jako před úsvitem, pršelo. Jemnej modrej písek a listí pokrývaly zem. Víno z jeho žaludku zůstalo v tý místnosti co byla jejich kuchyň, kyselina ze žaludku zmizela.

Seknul sebou do toho prachu a ten kolem něj okamžitě zavířil. Mokrej prach? Vzal hlavu do dlaní. Hučelo mu v ní. Pršelo na něj. Vpravo od něj byla žlutá kaluž. A všechno zválený. Jak dlouho tu ležel? Bude svítat? Nevěděl kde je. Nevěděl jak to, že stál, když se probral. Strašný stíhy, třásl se po celým těle, byla zima ale cejtil svůj vlastní pot jak mu prosakuje košilí jak ho dráždí do nosu. I jeho póry vylučovaly smrádnoucí alkohol. Znovu se zapřel rukama a zkusil si stoupnout. Kolikrát se už takhle zvedal? Znovu se mu třásly nohy. Kotník měl oteklej. Bůhví o co si ho narazil. Jasně brácha ho do něj kopnul. Zasmál by se ale pak mu to přišlo zbytečný. To ho rozesmálo.

Když se dochechtal, rozhlédl se. Světla bylo pořád málo. Kterým směrem má jít. Zkusí sledovat svoje stopy. Sklonil se k zemi a hledal. Před očima mu pluly barevný skvrny, v šedivým prachu a trávě nic neviděl. Lízt na strom se mu nechtělo. Ale je v Čechách. Aspoň doufal. Znovu se uchechtl. Ale teď mu to přišlo trapný - smát se. Nikde tu nejsou hluboký lesy. Když se vydá kterýmkoli směrem, musí na něco narazit. Chvíli bezradně stál zaskočen nekonečnými možnostmi volby. Pak se nějakým směrem vydal. Za chvilku uviděl světla. Šňůra lamp. U ní cesta. Tady to přece zná. Tady je v Praze…Stromovka. Za chvilku bude v tramvaji a pak pojede domů. Sakra. Teď když věděl kde je a co se děje…byl daleko nervóznější. V polosvětě snů, když byl ztracenej, někde na cizí planetě, kdekoli…musel se starat o to aby se našel. Teď začal přemýšlet, kde a s kým pařil. Jestli je Lia doma. Nebo jestli je u rodičů. Na chvilku ho napadlo, že se s nim rozešla. A že se vožral kvůli tomu. Nemoh to vyloučit. Ale na druhou stranu…znal se. Rychle pije, rychle se opíjí do němoty. Došel na cestu, dala se do něj zima. Běžel by. Ale na to mu pořád bylo dost špatně a bolel ho ten kotník. Nebe trošku světlalo. Než došel na výstaviště, byl už skoro den.

Z Holešovic jel metrem. Chtěl dojet na I.P.Pavlova k památníku a sejít dolů do Nuslí. Sledoval svůj odraz ve skle, za jeho oplácaným ksichtem lítaly trubky a elektrický vedení, tunel občas prozářil záblesk elektrickýho výboje.

U památníku vystoupil a šel se podívat na vyhlídkovou terasu. Tam kde kdysi vedl most bylo teď…ani nevěděl kolik metrů…prázdnýho vzduchu. Stál na kamenných dlaždicích a vítr mu hnal kapky do obličeje. Ozvalo se pípnutí telefonu. Zpráva. Podíval se. Brácha je v Praze …na Václaváku…sraz za dvacet minut. Vzpomněl si na bráchu ze snu. V kotníku ho píchlo. Doprdele. Nastoupil znova do metra a vrátil se jednu stanici.

Brácha už na něj čekal. Vešli společně do restaurace. Prosklený lítačky hrozily že Kroka rozdrtěj. “Bolí mě hlava jako svině, tak dělěj, du si domů lehnout.” Brácha si ho změřil. Aby ne, včeras vypadal…poblil si Lucce šaty. A vosahávals jednu tu holku co s ní tancovala. Kroksun se na něj podíval. Za bráchovou hlavou nebe zase ztemnělo a přes velký prosklený okno zahlíd Liu jak běží přes ulici a mává na něj. Vypadala vyděšeně. A měla blonďatou paruku. Brácha smet dlaní talíře a skleničky co stály na jejich stolku po předchozích návštěvnících. Všichni se k nim otočili, Krok čekal zvědavé pohledy ale ti muži, muži s lesklými dioptrickými brýlemi, se zvedli a snažili se mu odříznout cestu od vchodu, ke kterýmu už dobíhala Lia. Krok se smýknul a bráchova ruka ho chytla za bundu. Krok mu ji srazil a shrbený vyběhl ke dveřím, venku byla tma, jen lampy svítily. Narazil do jednoho muže a ten se rozletěl na milióny droboučkých střípků, které vířily prostorem a skrz bundu se Krokovi zasekávaly do zad. Ale to už byl v lítačkách, jejich ostré čepele po něm chňaply, nabraly ho a promáčkly skrz sklo na ulici.

“Miláčku vstávej.”

Lia se nad ním shýbala a pomáhala mu vstát. Byla noc. Kležel před Mc Donalds na chodníku. Svítil měsíc. Foukal studený vítr. Ještě v něm byl cítit déšť. Lia ho vzala pod ramenama. “Co to máš s vlasama?” “Odbarvený. Vstávej. A Poď !” Chytla ho za ruku a vyvlekla z kruhu čumilů. Ohlédl se do restaurace. Za sklem stál brácha a několik mužů v oblecích s brýlemi. “Poď!” táhla ho za sebou.

“Co se děje?” Za chůze ho rychle políbila na tvář. “Někdo ti ubližuje, někomus něco proved a on tě teď…no …já nevim…začaroval…uhranul. Samý blbosti. Seš ve světě, kde si s tebou může dělat co chce. Tohle byli jeho démoni. Nežijou, nejsou. Musíš si to pamatovat.”

Ozval se zpěv. Zvedli hlavu. Vysoko, vysoko ve vzduchu se ve světelném kuželu vznášela dívka na hrazdě a tančila na ní. Někde ještě výš musel být vrtulník. Do zpěvu se mísil tichoučký hluk rotoru. Dlouhý plný tón zněl nad Prahou a všichni zvedali hlavy. Ta krásná dívka oblečená jako baletka s měkkým, sametovým hlasem. Podíval se na Liu. Dívala se na něj. Blonďaté vlasy měla zkrácené pod uši, vypadala trošku jak Johanka z toho Bessonova filmu. Nemoh si vzpomenout na jméno tý herečky. Políbil ji. Políbila ho. Zastavili se u nějakého altánu a líbali se.

Někdo do něj prudce vrazil. Otočil se. Stála tam nějaká holka, bílá, kruhy pod očima, rozpraskaný rty. Vypadala jako smrt. O kus vlevo za ní stála další. Stará ženská. Zpěv ztichl. Helikoptéra asi odlétla. Ta bílá holka vytáhla injekční stříkačku. Kroku, šeptla Lia vyplašeně a couvala za jeho zády. Držela se ho za ruku. Couvali. Bílá se po nich ohnala. Lia mu něco šeptala. “Zabij ji to není člověk…to se ve skutečnosti neděje. Udělej to.” Ale dál couvala. Pak vykřikla. Ohlédl se. Další stály za nima. Obklopil je dav. Stříkačky už nikde nebylo vidět jen cítil, jak ji od něj někdo odtrhuje. “Lio.” Ale ten dav ji pohltil a on tu zůstal sám. Bál se strašně se bál. A křičel.

Probudil se na posteli s křikem na rtech. Byl v Nuslích. Hmátnul po Lie ale nebyla tam. Znovu slabě vykřikl. “Co je?”…ozval se zespoda hlas.

“Ježiš Pirku, já jsem měl strašný sny. Sorry.” “No strašněs křičel.” Kroksun slezl dolů z patra kde spal. “Úplně jsem zapomněl, že je Lia v tom Německu, hledal jsem ji.” “Hm” Krokův spolubydlící se otočil ke zdi a zas usnul. Krok šel na záchod a prohlížel se v zrcadle. Popotahoval se za váčky pod očima, opláchl si obličej vodou a šel spát. Když byl v polovině žebříku, chytil ho Pir za kotník a prudce jím máchl takže ho prohodil podlahou.

Kroksun padal mezi keři a malými stromky, pak proletěl keřem kaktusů a přistál na zádech mezi květináčema na terase. Brácha se na něj s posměchem koukal. Krok se zvedal co nejrychleji ale brácha k němu přišel a podkop mu nohu. “Tady vodsaď neutečeš.” Usmál se. Bez humoru. Pak mu flusnul do obličeje. Krok mu podrazil nohy a vrhl se na něj. Brácha se rozletěl na skleněné střepinky a ty vlétly Krokovi do obličeje a vypíchaly mu oči. Probudil se u sebe doma a cítil jak po žebříku někdo leze k němu nahoru. Pohnul hlavou a změnil směr. To není realita. Můžu dělat co budu chtít. Protočil rukama a zvířil kolem sebe modrý prach. Stál v chodbě ke svému pokoji a stěny na něj ze stran dotíraly. Proběhl mezi nimi a vrazil do dveří. Stál tam muž který měl místo hlavy dočerna opálenou psí mordu. Chňapl po Krokovi ale ten mu ji roztrhl a muž se rozpadl. Za ním vedly schody dolů do šera, na pláň plnou modrého prachu. Pláň, přes kterou musel přeběhnout aby se dostal za Liou. Seběhl ze schodů. Dveře které vysely vysoko nad jeho hlavou se rozlétly a z nich vyrazil sloup denního světla do tmy. Neohlížel se. Utíkal…modrý prach za ním vířil v divokých chuchvalcích a vzdouval se i před ním. Obklopil ho a začal ho dusit.

Probudil se na posteli. Byl zpocený. Rychle dýchal. “Lio?. Nic. “Pirku?” Nikdo se neozýval. Polknul. Pomalu uklidňoval dech. Podíval se na telefon. Dvacátýho třetího ledna. Půl pátý ráno. Tohle by klidně mohla bejt realita. Teď je půl třetí odpoledne a zatím to tak vypadá