Tehdy, 9. 11. 1942, jsem se nacházel ve městě Stalingrad. Již měsíc jsme se zuřivě bránili německým útokům, s každým novým umíralo více a více vojáků. Neustále bylo slyšet přelétávání letadel, nálety, blízká i vzdálenější dělostřelecká palba, křik, pláč a zoufalý nářek. Všude čekala smrt a strach. Každým dnem se stále více a více ochlazovalo. Říkal jsem si, že za pár týdnů, možná i dní začne proslulá ruská zima. Snad nám alespoň pomůže v zdolání protivníka a obávaného nepřítele. Celou dobu, co jsem byl ve Stalingradě, jsem bojoval se svými přáteli v ulicích města, naprosto zničeného, rozbombardovaného. Již to nabyla chlouba Sovětského svazu, ani socialistického budování, nýbrž lidská nora plná krve a suti. Připadalo mi jako jedna velká barikáda. V našem tehdejším úkrytu byl cítit pach mrtvol a jakéhosi lepidla. Nacházeli jsme se totiž ve staré, napolo zbořené chemičce, kterou jsme po mnoha ztrátách dobyli. Udělali jsme z ní menší bunkr z pytlů a poskládané suti. Nepřítel ustoupil a nyní se nacházel asi čtvrt míle od nás. Dorazily k nám posily. To byla pro nás psychická i fyzická vzpruha, protože minulou bitvu jsme vyhráli za cenu mnoha ztrát asi na pěti stech metrech. Já a moji nejbližší, Igor Dusiljev, Mariusz Kosczinski, Kolja Petrov, Vasilij Přesťukin, Vadim Berežnovski a Igor Doněcjev se v naší jednotce považujeme za mazáky. Trávíme spolu v ulicích, v bitvách již měsíc. Včera jsme však přišli o dva naše kamarády. Byli tu ještě déle než my. A při tom jsme získali pouze jednu bezvýznamnou, nefunkční budovu, pouhých tři sta metrů. Pro naše důstojníky však měla budova ze strategického hlediska velkou cenu. Aspoň se nám to tak jevilo. Zřídili zde několik kulometných hnízd, která nás mají krýt na zítřejším postupu. Navíc se z ní mohlo střílet po celé ulici. Bylo to kontrolní stanoviště širokého okolí. Jako další cíle nám stanovil náš velitel, kapitán Ogněcov, dva bloky a sklad papíru asi půl míle od nás. Nevěděli jsme, kolik nepřátel ji bude bránit. Budeme pravděpodobně bojovat proti těm, které jsme už včera porazili. Ale co když k nim dorazily posily? Co když mají námi netušené zálohy? Na takovéto nejistoty jsem si již zvykl. V bojové linii jsem se naučil žít tak, jako bych měl už zítra zemřít. To se člověk v tak hrozných podmínkách naučí rychle. A protivník stále nepolevoval. Každým útokem nám hrozilo prolomení. Těžká technika už v těchto čtvrtích nebojovala, uvízla by v sutinách, je to jen na lidech, dá-li se to tak říct. Naštěstí jsme měli ještě dost jídla, munice a k životu potřebných věcí, protože boje začaly teprve před nedávnem a zásobování celkem fungovalo. Bylo pozdě a tak jsem šel spát.

10. 11. 1942, Stalingrad, asi osm hodin. Toho rána bylo až nenormální ticho. V našem prozatímním útočišti se vše schylovalo k útoku. Vojáci nižší důstojnické šarže nám rozdávali munici, nováčkům radili a povzbuzovali morálku mužstva. Pak jsme uslyšeli rozkazy. Pohlédl jsem na dva bloky, na které budeme útočit a vypadalo to, jako by v nich ani nikdo nebyl. Na silnici pod námi směrem k bližší budově byla zeď postavená ze všech možných věcí, jakási barikáda. Začal jsem se znepokojovat.

,,Mariuszi, vidíš tu zeď?" zašeptal jsem, ,,dělá mi starosti. Co když jsou za ní. Nejsou přece nikde vidět!"

,,Nejsou tam. Jsou schovaní v budovách, svině," řekl a nabil pušku.

,,Bojíš se?"

,,Už asi čtvrt roku co jsem naverboval se bojím neustále. Zvykl jsem si na strach. Nevnímám ho, naučil jsem se s ním žít."

,,Já mám dnes nějaký větší strach než obvykle."

Celé mužstvo se jako jeden muž postavilo a začalo připevňovat bajonety na pušky. V tom dal kapitán Ogněcov povel k přikrčení, asi se mu něco nezdálo nebo spíš chtěl, abychom vyrazili rychleji. Stáli jsme v podřepu seřazení do linie. Vedle mne stál také Kolja.

,,Koljo, vidíš tu zeď," otázal jsem se ho. Naháněla mi strach více a více.

,,Co je s ní? Myslíš, že jsou za ní?" Jen jsem se podíval do jeho tmavých očí a přikývl jsem.

,,I kdyby byli, co s tím naděláš? Nic!"

I když jsem toho ve válce tolik prožil, srdce mi strachem bušilo, jako obrovský buben. Zbraň jsem tisknul v rukou a jen upřeně zíral na obávané místo.

            Pak se ozval známý hlas píšťalky. Všichni jsme s křikem vyběhli a hnali se k budově. V tom se v oknech začali objevovat němečtí vojáci. ,,Běžte, běžte pořád dál!!!" ozývalo se. Začala palba, Rusové padali jeden po druhém. Sílila a tak jsem změnil směr a chtěl se schovat za obávanou barikádou. Náhle se však za ní objevila předlouhá linie nepřátel. Jenže celá naše jednotka pak už běžela tam, kam já. Střílel jsem jednu ránu za druhou. Seč mi síly stačily k nabíjení. ,,Musíme obsadit tu barikádu!" zařval kapitán, který ještě nespatřil, co je za ní. Potom jsme asi během sedmi vteřin uslyšeli obávané povely: ,,Laden!" Všichni němci nabili. Zatím nám nedocházelo, co se stane. ,,Fauer!!" Ozvala se mohutná salva. V moment výstřelu vypadaly německé hlavně jako když odfoukne stohlavý drak kouř ze svých nosních dírek. Naše řady značně prořídly a spadl i Vadim.

,,Vadime!" zařval jsem.

,,Skryjte se do sutin, rychle, do sutin!!" vydal rozkaz kapitán. Zastavil jsem, rozhlédl se a v mžiku skočil za zeď zbořené pekárny. Potom začala přestřelka. Takovýmto se říkávalo mrtvé, protože většinou při podobných bojích jednoznačně nevyhrála ani jedna strana, většinou někdo ustoupil. Pokud se nepodařilo prolomit linii prvním útokem, většinou se neprotrhla. Ani na jedné straně. My zkušenější jsme na to čekali i teď, ale nic se nedělo. Jen svist kulek, nářek, střelba a povely. Tu a tam se někdo rozběhl, aby získal lepší pozici. Někomu se to povedlo, někomu ne, ale palba neustávala, ba ještě sílila. Již trvala asi tři čtvrtě hodiny. Několikrát jsem zásadně změnil své palebné postavení. Nacházeli jsme se teď se skupinkou asi třiceti vojáků dosti odříznuti od našich. Zuřivě jsme se bránili přesile. Bylo zřejmé, že nepřítel má navrch, musel přes noc obdržet posily. Ale rozkaz k ústupu nepřicházel. Až asi pět minut na to začaly létat vzduchem minometné granáty. Dalo se to poznat podle ječivého rámusu, který vydávaly. Nebylo obrany, to poznal i kapitán: ,,Ústup do chemičky!! Okamžitě! Ustupte!" Začali jsme mírně skrčeni couvat, ale nepřestávali jsme pálit. Bylo nás mnohem méně, než na začátku útoku. Chvíli jsem očima hledal své kamarády, hlavně Vadima, ale útok proti nám byl tak drtivý, že jsem se musel věnovat boji na sto deset procent. Byla to asi nejhorší bitva, jakou jsem ve válce zažil. Docházelo nám, že u chemičky již budeme v bezpečí pod ochranou našich kulometů a záloh. Jen aby jsme se tam dostali. Stále jsme couvali. Chybělo nám asi padesát metrů a kolem nás létala jedna kulka za druhou. Najednou se vedle mě objevil Mariusz.

,,Jsi v pořádku? Nejsi raněn?!"

,,Ne a ty?"

,,Taky."

,,A co zbytek?"

,,Vadim to koupil do nohy, je to zlý, jinak všichni v pohodě, ale máme obrovský ztráty!" to už křičel v rozčílení.

Jenže pak jedna ze svištících kulek trefila Mariusze do ramena. Vykřikl.

,,Mariuszi!! Mariuszi!" zařval jsem, spadl asi patnáct metrů ode mě.

,,Krycí palba!" ozvalo se. Pak asi sedm nebo osm vojáků se vrhlo za zdi, kameny nebo aspoň za něco, co by je krylo a začali bezhlavě pálit proti nepříteli. Zbytek mužstva couval dál.

,,Vasiliji!!" křikl jsem a hodil hlavou směrem k Mariuszovi. Vasilij to okamžitě pochopil. V tom vybuchl jen pár metrů ode mě granát. Byl to hrozný otřes. Spadl jsem a nemohl vstát. Chvíli mi trvalo, než jsem se znovu postavil na nohy a mohl utíkat. Spolu s Vasilijem jsme se bleskově vrátili pro raněného Mariusze, který upadl do bezvědomí, vzali ho na ramena a ustupovali do chemičky. Všechno probíhalo velice rychle. Do našich řad padal jeden granát za druhým, všude bouchaly a rozsévaly kolem sebe smrtonosné střepiny. Ze sedmi vojáků, kteří nás kryli padli dva. Jenže Němců bylo zabito mnohem více. A také se značně zpomalili. Nyní jsme ustupovali rychleji, než oni postupovali, vzdalovali se nám. Bylo vidět, že Mariusz má prostřelené rameno. V naší základně se mezitím připravovali na obranu. Jenže zálohy se skládaly z pouhých padesáti nováčků. Náhle začali prudce pálit z kulometů a přímo kosit nepřítele. Padal jeden za druhým. Náš útok na sklad papíru a další dvě budovy se zvrtl na obranu chemičky a boj o holý život. Nakonec jsme se však asi po hodině a půl od začátku útoku dostali na kýžené místo, raněného Mariusze jsme předali zdravotníkovi a pak všichni běželi odrazit německý protiútok. Nebylo to těžké, protože nebyl nijak zvlášť prudký ani zuřivý. Mezi boji jsem si ani nevšiml, že začaly znovu nálety, a dělostřelectvo že začalo znovu ostřelovat. Podobná situace jako u nás byla zřejmě na více místech města. Útok jsme odrazili během další půl hodiny.

            Po přestřelce nastalo na pár hodin uklidnění situace. Občas někdo vypálil, byli jsme připraveni za zdmi a sutinami, a určení vojáci roznášeli nějaké jídlo. Byl to suchý chléb,  vodu jsme měli v bandaskách. To byl náš oběd, všichni na stráži, všichni ve strachu co bude dál. Z původního stavu na začátku ranního útoku, ze sedmi set padesáti osmi vojáků, zbylo pouhých tři sta šedesát pět bojeschopných mužů. Z dálky bylo opět slyšet, že kdesi nedaleko od nás zuří další bitva.

Napravo od chemičky stály bloky rozbořených domů, podél ulice, jenže ta ji už zdaleka nepřipomínala. Bylo na ní spousta suti, kamení, to vše se mísilo se zničenou válečnou technikou. Já, Kolja a Doněcjev jsme asi s osmdesáti muži kontrolovali právě tento prostor. Již dlouho nikdo nepromluvil.

,,Sss, Koljo, vidíš něco?" zašeptal jsem. Ale on odpověděl naprosto hlasitě a bez bázně: ,,Nic, ale střelba i křik se přibližují. Určitě naši ustupují." U toho si čistil zbraň.

,,Kdo tam v těch místech má být?" zeptal se Igor.

,,Nevím, jednotky se míchají" odpověděl jsem, ,,Ale myslím, že kapitán Dancijuk."

Kolja souhlasil: ,,Určitě je to Dancijuk."

,,Jen aby vydržel co nejdéle, řekl bych, že jakmile dorazí další posily, půjdeme jim na pomoc."

Kolja se na mě podíval dosti nedůvěřivě a pravil: ,,Kdo ví." Ostatní členové mužstva si začali také povídat, nejprve potichu, potom hlasitě. Morálka se povolila, již jsme nehlídali, jen seděli a čekali. Asi hodinu. Křik a střelba zprava se k nám stále přibližovala. Znovu jsme zbystřili jako tygři číhající na kořist. Čekali jsme na boj. Ozvaly se rozkazy z úst kapitána: ,,Vytvořte linii!! - Nabít!!" Potom již bylo vidět, jak naši ustupují, stejně jako my před chvílí. A pak jsme je začali krýt a střílet do Němců. Z naší budovy se stala jakási pevnost, která musela být ubráněna. Ogněcov vydal rozkaz, aby k nám přišlo ještě dalších sto mužů z jiné strany, ze které nebezpečí už nehrozilo. Nevěděli jsme, kolik je našich, kolik je nepřátel. Ustupující Rusové se mezitím dostali do sutin chemičky a my společně s nimi jsme ji začali úporně bránit. Ze všech stran se na nás valily hordy nepřátel. Byli jsme posíleni o dalších padesát mužů, na severu a východu bylo tedy dohromady asi padesát mužů.

Slyšel jsme hlášení poručíka Korilova našemu kapitánu dál od nás: ,,Soudruhu kapitáne, poručík Korilov, sedmapadesátá pěší divize kapitána Dancijuka. Ztráty z pěti set sedmdesáti vojáků tři sta sedmdesát mrtvých, čtyřicet osm raněných!

,,A kde je kapitán Dancijuk?" přerušil ho Ogněcov.

,,Mrtev, jako všechny vyšší šarže, naše nejvyšší hodnost je teď poručík. Museli jsme ustoupit až sem. To je od naše stanoviště šest set metrů. Žádám o převzetí velení mé jednotky."

,,Kolik má nepřítel mužů?"

,,Odhaduji tak sedm set, soudruhu kapitáne."

Do rozhovoru se vmísil podporučík Strojevičski. Vystoupil z řady důstojníků, stoupl si do pozoru a křičel: ,,Soudruhu kapitáne, velení nesmí být převzato bez povolení majora Trodského!" Pak se zařadil zpět do řady.

,,Já vím, soudruhu podporučíku, ale co mám dělat? Soudruhu poručíku Korilove, proč chcete, abych převzal jednotku? Není to zbytečné? Každou chvíli nás mohou prorazit a v naší nynější situaci je jedno kdo komu velí!" Korilov mlčel. Po chvíli ticha se vzmohl jen na tiché: ,,Netroufl jsem si převzít velení nad celou jednotkou… Slyšel jsem o vašich četných vítězstvích.“

Ogněcov zrudl a zařval: ,,Chlape, tohle je válka! Navíc je ve Stalingradě! Slyšíte dobře?! S-T-A-L-I-N-gradě!! Po chvíli se ale uklidnil a pokračoval ,,Vaši jednotku nepřevezmu, protože nemám pravomoc, musíte ji velet sám."

,,Provedu," zařval podporučík, zasalutoval a odešel.

My jsme se mezitím udatně bránili přesile. Přišel Korilov a vydal rozkazy: ,,Sedmapadesátá pěší zůstává pod mým velením, úkol zní: pomoci třinácté pěší ubránit stanoviště, na kterém se nacházíme." Takto jsme se spojili s osma- padesátou. Nebo vlastně nespojili? Bylo nám to jedno. Bránili jsme všichni stejnou budovu. Mně již začala docházet munice, ovšem začínalo nám být jasné, že se ubráníme. Nepřítel totiž polevoval v zuřivosti. A naše kulomety byly čerstvé a kosili nepřítele jako kosa obilí při sklizni. Nakonec jsme ji po hodině a půl ubránili. Nepřítel ustoupil a spojil se s jednotkou, která na nás útočila dopoledne. Byl teď v jakémsi půlkruhu, v jakémsi obležení. Asi půl míle od nás. Během bojů se k nám přidalo asi dalších padesát mužů. To byl zbytek třiatřicáté pěší divize, která se k nám dostala během dne.

            V sedm hodin večer se v našem bunkru nacházelo tři sta devadesát osm bojeschopných mužů. Hrozivá střelba a výbuchy v ostatních částech města také ustaly. Konečně jsme se mohli pořádně najíst. Na noc byly rozestavěny četné stráže, které se každou hodinu střídaly. Na mě stráž nevyšla, tudíž jsem mohl odpočívat celou noc. Ale s Vadimem to vypadalo špatně. Byl převezen do zázemí, jestli se tomu tak dalo říct, kde mu později amputovali nohu. Do konce války jsme ho již neviděli. Měl ale štěstí, někteří ranění se vůbec do polních nemocnic nedostanou.